Kapela z Tábora míří na turné do Států

Muzikanti z Please The Trees svým alternativním rockem překvapili českou hudební scénu. Teď si tihle romantičtí kluci z Tábora brousí trsátka na USA.

Štve je lidská nepokora a omezenost. Chtějí prorazit v zahraničí a přitom zůstat v Táboře, blízko lesů, řek a zázračné zkušebny. Jsou romantici, snílci v košilích, a to jim sluší. Jsou to Please The Trees.
Čtyři hudebníci. Václav Havelka, Zdeněk Kadlec, Míra Syrný a David Koukal postávají v D klubu Divadla Oskara Nedbala v Táboře. Mají chvíli na rozhovor, pak musí zvučit. Čeká je poslední koncert, než odjedou na turné po Státech. Po návratu pokřtí druhé album.

Co vám to tu visí? (Na zdi za pódiem je koberec, na něm indiánská pera). Václav: Taková naše instalace. Vznikla asi před minutou. Zdeněk: Rádi spojujeme hudbu a umění. Když jsme hráli v  klubu Orion, také jsme si ho vyzdobili. Tady jsme vytvořili indiánský symbol přátelství odkazující k Americe.

Jak, kde a proč vzniklo vaše přátelství? Václav: Před lety jsem objevil táborskou scénu a na ní instrumentální postrock v podání Some Other Place, kde hrál Zdeněk. Na Čechy dost neobvyklý projekt. Fyzicky jsme se ale potkali až později v Bohnicích na festivalu. Zdeněk si zapomněl řemen od kytary, já mu ho půjčil. A tam došlo na to, kde já mám kapelu a kde oni mají zpěváka. Pak trvalo asi rok, než jsem začal do Tábora dojíždět. A jezdím pořád.

Praha vás neláká? Všichni: Ne!!! Zdeněk: Velkoměsto není pro romantický kluky ideální. Moc aut, značek, člověku se točí hlava. Les daleko, řeka špinavá, i když to tady také.

Praha je na vás velká. Co ale teprve Amerika, kam odjíždíte na turné? Václav: Státy jsou totální extrém. Jedeme na měsíc, vše si zařizujeme, platíme sami. Nevíme, co bude. Ale ta výzva je tak velká, že ať se stane cokoli, může nám to snad jen dát.

Co od turné čekáte? Václav: Ta prazákladní motivace kapely je prorazit v zahraničí. Ale to je na víckrát.
Zdeněk: Doufáme, že nám bude Václav dobrým průvodcem v této neznámé krajině. A my týmem, který si rozdělí vodu na čtyři díly. Čeká nás hraní v New Yorku, Washingtonu, Chicagu a dalších městech. A festival v Austinu. To byl prvotní impuls pro cestu do USA. Budeme třetí Češi po Ecstasy of Saint Theresa a Už jsme doma, které na festival South By Southwest v Austinu pozvali. A po turné hupky dupky do práce.

Kde pracujete? David: Já ve stavebnictví, Míra je optik.
Zdeněk: Zachycuju myšlenky lidí v sociálním centru Fokus. Pracuji se skupinou, která čistí planetu. Seká zahradu, je na vzduchu, čistí půdy. Václav: Jen mě živí hudba.

Kde čerpáte inspiraci? Zdeněk: Všude kolem sebe a ve zkušebně v mém starém domě. To je kouzelné místo, kde se dějí zázraky.

Třeba jako vaše nové album. Jaké bude? Václav: Bude na něm hudba, která odněkud přichází a my ji jen předáváme lidem dál. Ti z ní mají své, třeba úplně jiné pocity. A to je krásné. Jmenuje se Inlakesh, což je starý mayský pozdrav. Znamená „ty jsi mé druhé já“. Křest je 29. dubna v pražské Malostranské Besedě.

Jak hodnotíte nynější táborskou scénu? Václav: Před lety tady měly kapely energii, scéna měla našlápnuto, inspirovala. Teď už tomu tak není.
Zdeněk: Oceňuji Veenu. Jsou originální, mají svůj výraz.
David: Mám rád Céčka. Jsou progresivní, hudba jde z nich.

Co byste poradili mladým táborským muzikantům? Václav: Snad jen tvrdou práci, být nekompromisní, spoléhat sám na sebe. Ale na to není klíč. Jsem ten poslední, kdo by mohl a chtěl někomu radit. My jsme amatéři, blázni. Neumíme noty. Nám to hraje dohromady a je nám spolu dobře. Pracujeme na sobě, abychom mohli dělat naplno, co máme nejraději.

Řekněte cokoli, co vám právě leží v hlavě. Zdeněk: Jak se může stát, že někdo vylítne z olympijské trati, kde jsou betonové sloupy a zabije se? To už je moc.
David: Lidi by měli být pokornější. Hrozně se ženou. Zdeněk: Ale svět je pořád zajímavej. I když pěkně zkaženej. Ale nesmíme prohrávat, opíjet se moc, chytit velkej splín. Furt jdeme. Vytrvale, věrně.

A sny, plány máte? Zdeněk: Ty teď žijeme. Kapela funguje, Amerika je výzva. Ať tam na nás někdo čeká, nebo ne. Hlavně, že budeme na cestě. Chceme všechno prožít. Je v nás spousta věcí. A myslím, že naše emoce Evropanů můžou přesvědčit i kolos jako jsou Státy. Nikdo nemusí být nejlepší kytarista, ale můžeme je strčit do kapsy. Všichni dohromady.
David (notuje Wericha): Všichni dohromady uděláme moc.