Kluci z Hranic do toho uměli praštit. Vyboxovali si slávu po celé Evropě

Hranice / Před šedesáti lety byl na vrcholu své boxerské kariéry a v československé reprezentaci. Alois Bělocký z Hranic. Na časy, kdy měl box ve městě zvuk, rád vzpomíná. „Nejlepší mančaft byl v Hranicích,“ říká muž, kterému bude letos v říjnu osmdesát let.

Za počátek rohování, jak se boxu dříve říkalo, je v Hranicích považovaný rok 1933, kdy se ve městě konalo první veřejné utkání. „Rok poté nastoupil do oddílu trenér František Calábek, otec hranického boxu, za jehož působení začal rozmach tohoto sportu ve městě. Ligová premiéra se konala ve městě v roce 1941,“ připomíná Bělocký.

Ten se k rohování dostal přes pouliční rvačky. „Bydleli jsme v Obecním dvoře naproti Sigmě, bydlel tam i o dva roky starší Franta Majdloch, později trojnásobný olympijský reprezentant a devítinásobný mistr Československé republiky. A tam jsme se začali mezi sebou rvát. Při těchto potyčkách si nás všiml pan Calábek a přitáhl nás do oddílu. Frantu Majdlocha, mého bratra Zdeňka a mě. Tak jsme začali dělat slávu,“ usmívá se a dodává, že ji dělali dobře. Trénink v bitkách získal i neradostnou zkušeností, když musel se sourozenci bránit svou maminku před opilým, násilnickým otcem. „Bylo nás osm dětí a žili jsme o kousku chleba, do školy jsme chodili bosí. Táta byl policajt a zavíral v Hranicích hospody. Domů chodil opilý a my jsme hlídali maminku, aby ji nebil,“ vysvětluje. Naštěstí se pak jeho rodiče rozvedli, otec se odstěhoval do Ostravy a Bělocký se mohl od čtrnácti let naplno věnovat boxu.

„Trénovali jsme hodně sami, jako samouci. Na tréninky jsme chodili do tělocvičny na měšťance na třídě 1. máje. Až když jsem byl v reprezentaci, to mně bylo devatenáct, tak jsme měli přiděleného trenéra,“ doplňuje.

Elita do Hranic

Hraničtí boxeři vybojovali řadu mezistátních a meziměstských utkání. Nejčastěji jezdili do Polska a do tehdejší Německé demokratické republiky. V období, kdy byl hranický box v letech 1945 až 1952 na výsluní a byl nejúspěšnějším sportem ve městě i v republice, přijížděli do Hranic na utkání špičkoví borci z Polska, Maďarska, Jugoslávie, Rakouska, Itálie, Švédska a dalších evropských zemí. V domácím ringu hranické sportovce nikdo neporazil. „Byli posraní, když sem jeli. My jsme to mlátili,“ směje se. Vybavuje si i velké zápasy v Praze. „Byly na zimním stadionu a v Lucerně. Ta byla na prasknutí. Když byl zápas Petřina - Bělocký, bylo to plné. Alois Petřina byl totiž tehdy miláčkem Pražanů,“ vzpomíná Bělocký, který tehdy Petřinu porazil a zdůrazňuje, že za jeho éry Pražané Hranické nikdy v boxu neporazili.

V té době se po letech setkal s otcem. V Ostravě, kde bratři Běločtí zápasili. „Všude velké plakáty, na nich naše jména, a tak se u ringu objevil po letech otec. Kasal se, že jsme jeho synové, a tvrdil, že stačí, aby nám řekl, a my přestoupíme do Vítkovic. To jsme ho hnali. Roky se neozval, neplatil na nás a chtěl se vychloubat,“ podotýká Bělocký, který si užíval období úspěchů stejně jako jeho o šest let starší bratr Zdeněk Bělocký, který byl několikanásobným mistrem Moravy a patřil mezi tři nejlepší boxery v republice.

V té době chodily na ligová utkání do hranické sokolovny až dva tisíce diváků. „Když se konala mezistátní utkání a ligové boje, hodinu před začátkem museli policisté sokolovnu uzavřít. Ze sálu byl vroucí kotel. Hranice tehdy boxem žily,“ vypráví. V tomto pro hranický box úspěšném období obléká Majdloch a poté Bělocký také triko reprezentačního týmu a odchází na vojnu do Prahy. S jejich odchodem a zrušením boxerské ligy nastává v Hranicích na dva roky útlum tohoto sportu.

Hranický tandem

Osudy Majdlocha a Bělockého se prolínaly už od dětství, kdy oba žili v Obecním dvoře, přes trénink v boxerském oddíle v Hranicích až do reprezentace. „Franta reprezentoval v roce 1948 republiku na olympijských hrách v Londýně, kde obsadil čtvrté místo v nejlehčí váhové kategorii – muší váze. Ještě v roce 1948 byl zařazený jako jediný Čechoslovák do boxerské osmy Evropy, která v Chicagu bojovala s borci USA,“ upřesňuje. Majdloch vyjel ještě na olympiádu do Helsinek v roce 1952 a potom do Melbourne v roce 1958.

Do Helsinek se chystal také Alois Bělocký. „V tom roce jsem získal titul přeborník Tyršova kraje ve váze lehké. Před olympiádou jsme měli dva a půl měsíce soustředění v přípravném táboře pro olympijské hry ve Zruči nad Sázavou. To bylo jedno z nejlepších soustředění. Lidi nás tam nosili v náručí,“ vybavuje si. Cvičili, házeli cimbály, měli rohovnické zápasy u řeky Sázavy. Na olympiádu do Helsinek ale Bělocký neodjel. Trička se znakem lvíčka, dresy a boxerské rukavice olympioniků mu činovníci nechali, ale poslali ho ze soustředění místo do Helsinek domů do Hranic. „Místo mě nominovali nějakého Pražáka. Říkali mi, jsi mladý, ještě se na olympiádu dostaneš,“ sděluje Bělocký, který měl tehdy jednadvacet let. „S brekem jsem se rozloučil a jel domů. Ve vlaku jsem brečel a spolucestující se ptali, co se děje, tak jsem jim to vyprávěl a oni málem plakali se mnou,“ vzpomíná. Olympijské oblečení pověsil doma do skříně. Pět let na ně koukal a trápil se. Pak je spálil. Na olympiádu už se nikdy nepodíval.

„Po Helsinkách jsem šel na vojnu, odvedli mě k pohraniční stráži. Narukoval jsem na hranice, ale po třech týdnech mě převeleli do Prahy jako reprezentanta do vznikající Rudé hvězdy. Tam jsem zápasil dva roky, co jsem byl na vojně. Lákali mě, ať v Praze zůstanu, dávali mně byt ve Vršovicích, ale nedostal jsem tam manželku. Nechtěla odejít z Hranic,“ dodává. V Praze byl i František Majdloch, který byl členem ATK (Armádní tělovýchovný klub) a později Rudé hvězdy Praha. „Ten nabídku přijal a do Prahy se přestěhoval,“ vypráví Bělocký.

Po vojně se vrátil do Hranic a začal boxovat první ligu za Prostějov. „Ani tam se nechtěla manželka přestěhovat, ale nebylo to daleko, dalo se tam dojíždět,“ říká Bělocký, který si našel práci v hranické cementárně. Dělal řidiče a vozil náklaďákem kámen z lomu do drtírny. „Když jsem měl odpolední, běhával jsem dopoledne z Hranic do Stříteže a zpátky. Přiletěl jsem domů, vysprchoval jsem se, poobědval a ve dvě hodiny jsem šel vozit kámen z lomu. Nikdy jsem do ringu nešel nepřipravený, stále jsem trénoval,“ sděluje.

Připomíná, že v roce 1956 se v Hranicích konal poslední ligový zápas s ATK Praha a skončil nerozhodně. „Hranice proslavil box v republice i v Evropě. Ale začaly ztrácet svůj vyhlášený zvuk,“ podotýká. Boxerské rukavice pověsil na hřebíček v roce 1962 a pět let poté zanikl ve městě i boxerský oddíl a už nikdy se neobnovil.

Bývalý sportovec se ale dodnes rád podívá na zápasy v ringu v televizi a zavzpomíná si na časy, kdy díky svým úspěchům procestoval celou střední Evropu. Mrzí ho, že nedostal titul mistra sportu. „Protože jsem nebyl ve straně,“ vysvětluje. Ale potěšilo ho, že na jeho úspěchy nezapomnělo vedení města a v roce 2002 ho ocenilo udělením ceny Sportovec roku v kategorii seniorů.

Kromě fotek a výstřižků z českých i zahraničních novin má vzpomínku na roky v ringu i na rukou. „Při zápase to často odnesly palce na ruce,“ dodává a ukazuje, jak s nimi může otočit, kam se mu zachce.

SLÁVA A PÁD BOXU V HRANICÍCH

1929 - V Hranicích vznikl klub Old Skauty a při něm rohovnický odbor.

1932 – Boxeři začali pravidelně trénovat.

1933 - V hranickém kině Universum se konalo první veřejné utkání proti BC Lipník. Zvítězili Hraničtí.

1934 – Do oddílu přišel trenér František Calábek, otec hranického boxu, a začal obrovský rozmach tohoto sportu ve městě.

1940 – Osma hranických boxerů obsadila nejvyšší příčku v první boxerské třídě a postoupila do moravské rohovnické ligy. Bylo to první sportovní odvětví, které se v Hranicích zařadilo do nejvyšší soutěže.

1943 – Hraničtí boxeři organizují při příležitosti desátého výročí hranického boxu ve městě Mistrovství Moravy v boxu. To se konalo v sále Besedy a v tělocvičně. Sjelo se sedmdesát nejlepších boxerů ze třinácti moravských měst. Barvy Hranic hájilo šest borců.

1949 – V Praze se konalo mezinárodní utkání Čechy-Morava. Českou stranu reprezentoval výběr Prahy, Moravu Hraničtí. V hledišti usedlo přes deset tisíc diváků. Hranický tým zvítězil.

1945–1952 – Období vrcholu hranického boxu, který se stal nejúspěšnějším sportem ve městě i v republice. Do Hranic přijíždějí na utkání špičkoví boxeři z celé Evropy. Nikdo z nich ale v domácím ringu hranické boxery neporazil. V tomto období oblékají domácí borci František Majdloch a Alois Bělocký také triko reprezentačního týmu.

1954 – Po obnovení celostátních soutěží pokračovali boxeři pod hlavičkou TJ Tatran Hranice v rohovnické lize. Ale pro malou návštěvnost se oddíl dostal do finančních potíží. Hranice začaly ztrácet boxerský zvuk.

1958 – Oddíl se pokusil obnovit činnost pod hlavičkou Lokomotiva Hranice, činovníci přilákali mládež a mladí boxeři si úspěšně vedli do roku 1964.

1967 – Boxerský oddíl zaniká.