Lidické děti mlčky hledí. Jejich autorka zemřela před dvaceti lety

Stojí mlčky a dívají se. Některé ustrašeně, jiné zvědavě, další vyzývavě. Dvaaosmdesát dětí odlitých z bronzu uprostřed pietního území Památníku Lidice připomíná stejný počet dětí, které po vyhlazení obce v červnu 1942 nacisté převezli do koncentračního tábora v Chelmnu. Tam je nemilosrdně poslali na smrt do plynové komory jako statisíce dalších dětí.

Slib mladé dívky

Dětské oběti války trápily Marii Uchytilovou od chvíle, kdy se vrátila z nucených prací.
„Válka skončila, ona tančila bezstarostná s ostatními lidmi na plzeňském náměstí, dokud nepotkala spolužačku, která jí vyprávěla o prožitých hrůzách. Její slova maminku zasáhla natolik, že strávila noc na Mikulášském hřbitově v Plzni, který spravoval její dědeček. Tam přemýšlela, jak by ona, neznámá dívka z malé země, mohla světu sdělit poselství dětských obětí druhé světové války,“ vypráví její dcera Sylvia Klánová.
K ránu, v jedenadvaceti letech, se prý u hrobu Josefa Kajetána Tyla rozhodla, že vypoví válce válku pomocí sochařství.
Poté, co vystudovala Akademii výtvarných umění v Praze nastoupila Marie Uchytilová jako profesorka Odborné výtvarné školy na pražském Hollarově náměstí. Pracovala, ale přitom neustále myslela na svůj slib. Pozorovala zblízka nejen vlastní dítě, ale rovněž starší žáky nebo děti z nedaleké mateřské školy. Kdykoliv vyrazily na procházku, ukládala si do paměti jejich pohyby a postoje.
I když se její ateliér postupně zaplňoval soškami, jasná představa, jak by pomník dětských obětí měl a mohl vypadat, nepřicházela.
„V každé volné chvilce mačkala hlínu a dělala malé sošky. Studií měla plné krabice. Byla jsem bezstarostná, netušila jsem tehdy, co ji tíží. Teď vím, že to byla myšlenka na slib,“ vzpomíná dcera.
Se studiemi, které si stále vytvářela, Marie Uchytilová spokojená nebyla. Zdálo se jí, že jimi budí jen soucit. Ona však potřebovala vytvořit takovou plastiku, kterou když někdo uvidí, už na ni nebude moci zapomenout.

Cesta do Lidic

Psal se rok 1969, Marie Uchytilová byla sama doma. Její druhý manžel Jiří V. Hampl odjel s rodiči na hroby. A právě o Dušičkách myslela sochařka na svůj úkol nejčastěji. „Na všech hrobech se rozsvěcují světélka, jen ne na hrobech dětí, které pohltila válka,“ stýskala si a vzpomínala na dobu svého dětství a mládí.
A právě tehdy ji napadlo, že kdyby ztvárnila jeden konkrétní válečný zločin spáchaný na dětech – na lidických dětech – mohl by to být pravý symbol pro všech třináct milionů dětských obětí druhé světové války.
Nejdříve se té myšlenky lekla. Je vůbec v lidských silách něco takového vytvořit? „A je to v mých silách?“ ptala se sama sebe. Okamžitě se vypravila do Lidic. Prochodila celou noc, intenzivně si představovala tváře a postavy dětí, celou sestavu, celou koncepci díla. Hledala místo, kde by mohlo stát. Nejlépe uprostřed, aby byl zvýšený účinek jejich opuštěnosti a bezbrannosti. Když místo našla, odjela domů a dala se do práce.

Dětských soch přibývá

Ve škole, kde tak ráda učila, dala výpověď. „Nejdříve seznámila se záměrem lidické matky. Všechny navštívila, aby jí vyprávěly příběhy svých dětí, musela do sebe vstřebat jejich bolest. Zapůjčily jí dochované fotografie – to nejdražší, co jim zbylo, a slíbily, že ji budou podporovat,“ přibližuje začátek prací Sylvia Klánová. Další informace pak sochařka hledala v různých archivech.
I když znala mnohdy přesnou podobu zavražděných dětí v době, kdy je oddělily od matek, sochám ji záměrně nedala. „To by jen jitřilo bolest žen, které své děti ztratily. Jediné, co zůstalo zachované, je jejich skutečný počet, rozdělení na chlapce a dívky a také jejich výška,“ vysvětluje Jaroslava Skleničková, jedna z lidických žen, která „přežila“ svou smrt. V době vyhlazení obce jí bylo šestnáct, byla bezdětná. „Je tam ale můj bratranec, který byl tehdy šestiletý,“ říká.
Práce na sousoší pomníku Marii Uchytilovou pohltila, chrlila jednu sochu za druhou. „Nikdy nám nebyla, mně a mé rodině, tak na dosah jako právě v té době. Někdy se podívala na děti, sáhla jim na loket nebo na rameno. Cítila jsem to nadšení z práce, která ji pohltila a naplňovala,“ říká Klánová, která se z obdivu a lásky k mamince vyznává v brožuře nazvané Pocta Marii Uchytilové.
Soch lidických dětí přibývalo. O díle se začalo psát v novinách a do ateliéru přicházely návštěvy. V sádře odlitým lidickým dětem nosily hračky a květiny. Mnozí z nich pochopili, že na takové dílo jsou zapotřebí peníze.
„Byla jsem s maminkou v Lidicích, když k ní přistoupila paní a dávala jí na sousoší stokorunu. Udivilo mne to, protože tehdy to bylo dost peněz. Maminka je ale nemohla přijmout,“ vzpomíná sochařčina dcera. I proto byly vytvořeny dva účty, kam lidé mohli své příspěvky posílat.

Obdiv malého školáka

V roce 1978 již Marie Uchytilová pracovala na šedesáté soše ze sousoší dvaaosmdesáti lidických dětí. Ateliér se zaplňoval. „Na začátku sedmdesátých let jsem jako malý chlapec narazil v kterémsi dětském časopise na článek o sochařce a pomníku, na kterém začala pracovat. Dodnes si dobře vzpomínám, jak mě tehdy šokovalo, že se někdo pouští do takového díla, do památníku, který budou tvořit sochy více než osmdesáti dětí,“ říká historik Eduard Stehlík, který se dějinám Lidic a tragédii věnuje.
Nikdy přitom nezapochyboval, že by Marie Uchytilová své dílo nedokončila.
„Asi to byl způsob jejího vyjadřování, její nadšení a zápal, které byly znát z každého jejího slova, že i mně jako malému chlapci bylo jasné, že se do vytvoření pomníku pustila žena, kterou nic nezastaví. Schovával jsem si od té doby každý článek, který o pomníku a jeho vzniku vyšel a dostal se mi do rukou. Těšil jsem se z každé další dokončené sochy a nemohl se dočkat, až pomník konečně spatřím,“ dodává vojenský historik.

Děti musí být z bronzu

Do ateliéru Marie Uchytilové mířili návštěvy, mezi nimi i Alice Rychetníková. Dívka, která navštívila její ateliér v roce 1982, si pozorně a dlouze prohlížela všechny sochy. „Kdo jednou do tohoto ateliéru vstoupí – v duchu už nikdy neodejde,“ napsalo pak desetileté dítě, dnes režisérka Alice Nellis.
Když o pět let později vstoupila do ateliéru výtvarná komise a dílo Marie Uchytilové bylo následně s podpisy architekta Václava Hilského a sochaře Miloše Zeta schválené pro pietní území Lidice, svitla naděje, že památník bude. Už tehdy měla sochařka trojici dětí v bronzu, které si nechala ulít za vlastní peníze.
V roce 1989, kdy retušovala poslední sochu z celého sousoší dvaaosmdesáti lidických dětí, úřad vlády rozhodl odkoupit její dílo v sádře do státní správy za tři miliony korun. „Maminka si ale dala podmínku, že když nebude dílo odlité do bronzu, honorář odmítá. Odmítla prodat dílo v sádře za třicet stříbrných do depozitáře v Nelahozevsi ke zničení,“ vypráví dcera Sylvia.

Pomohli nejbližší

Marie Uchytilová se opět pustila do boje. Prostřednictvím jiného pomníku se snažila na sousoší vydělat peníze. Nepovedlo se, 16. listopadu 1989 v pětašedesáti letech zemřela na infarkt. Své dílo tak na místě, kde si ho v duchu představovala, neviděla.
Monumentální Památník dětských obětí války pomohli dokončit až její nejbližší – manžel Jiří V. Hampl a dcera Sylvia Klánová. Sochy na lidickou pláň přibývaly díky sbírkám postupně od roku 1995, poslední byly doplněné v roce 2000. Od té doby jsou považované za nejsymboličtější memento válečných hrůz.
„Myslím, že teď už si bez památníku nedovede Lidice nikdo představit,“ podotýká dvaaosmdesátiletá Jaroslava Skleničková.