Hospodský stůl se od těch, kde sedávali jako dvacetiletí, liší tím, že na něm leží notebook, mobily a kupa černobílých fotografií. Kolem sedí dlouhovlasí a dobře naladění muži a navzájem si hlásí, že trochu zešedivěli.
Do školy s parukou
Čuňas, Pekky, Fred, Jesus, Zelí a Ezop. Způsobně se představují, s tím, že občanská jména pro ně nikdy nebyla podstatná. Náhle do hospody vchází mobilní řeznictví. Způsobnost je tatam. U stolu zůstává jen Zelí, který nejí maso. Čuňas se vrací s balíčkem uzenin a dumá, zda neměl zůstat v Teplicích. „Za tu cenu to v Praze nemáme. Kde jsme skončili? Jo. My nebudeme říkat, co kdo dělá po třiceti letech! Důležitá je jen sounáležitost,“ říká Čuňas, který byl skoro vším, od máničky–vězně až po máničku–plukovníka kontrarozvědky.
S první vlnou vlasáčů kolem roku 1966 začal hon na zarostlé. Vyhláška o zákazu vstupu kamkoli, výslechy, násilné stříhání na policii. „Čuňas bydlel v Lipový v Teplicích. To bylo divadlo, když vyrazil do Duchcova do školy s krátkovlasou parukou,“ směje se Zelí. Ale hnutí sílilo. Jedno silné centrum undergroundu rostlo v Praze, druhé na severu Čech.
Po sedmdesátém čtvrtém se centra propojila. Na akce putovali lidi ze všech stran a StB nechápala, jaký systém zvládl předat zprávu za jeden večer na sta kilometrů.
„Byl to systém hospodský. Centrum byl i Věšák v Teplicích, dřív lepší trojka a pak nejhorší čtyřka. Jezdili tam lidi z celýho severu. A odtud vezli zprávu do jiných hospod,“ vzpomíná Čuňas.
Pekky srovnává máničkovskou komunikaci s internetem.
Fiktivní Zelňák
Boj s policií se řešil různě. Přezdívky, skvěle fungující informovanost, finty, jak vypovídat, obrovská soudržnost. „Dina Vopálku chytli s papíry od Třešňáka policajti v Teplicích, a prej, kdo mu to dal. Udal fiktivního Zelňáka. Jeden z nás byl z Litoměřic, chytli ho tam, šacovali, a zas – kdo ti to dal. Vzpomněl si na Zelňáka. Zelenej kabát, dlouhý vlasy. Zelňák potvrzený ze dvou míst stačil k pátrací akci,“ rozesměje se Čuňas. „To byl Jabčák,“ rozčiluje se děčínský motorkář Jesus, ale většina je pro Zelňáka.
„Jestli Sedmička vynechá v přímý řeči všechna „vole“, nebude to autentický,“ vstupuje do debaty tichý Fred.
Všichni se baví tím, jak Průboj pátral po písničkáři Jardovi Tomešovi dávno potom, co celý kraj věděl, že šťastně prchl do Francie.
Hlučné vzpomínky zajímají celou hospodu. Ale legrace to tehdy nebyla. Padne zmínka o sebevraždě kluka, který neunesl zákaz kdekoli jej zaměstnat a zároveň příkaz zavřít ho za příživnictví.
Probírají policejní kontroly, které byly na denním pořádku, zátahy i pověstné soudní případy. „V sedmdesátém pátém jsme plánovali časopis Underground magazín a Magor měl projekt Plastic People on the Sky. Než jsme se dohodli, co a jak, v šestasedmdesátém nás zavřeli všechny,“ podotýká Čuňas.
Čuňase za vydávání časopisu Vokno stihl minulý režim zavřít i jako snad posledního politického – v půlce roku 1989.
Přichází renesance
Společnost trochu připomíná abiturientský večírek. Celý život zapřisáhlý abstinent Čuňas pije nealko pivo a trumfuje všechny staré fotky velmi kvalitními snímky v zažloutlých estébáckých složkách. Jesus má alko pivo, ale nestíhá pít, protože řeší telefonem problém své britské kočky. Zelí se těší na stěhování do Teplic a mezitím povídá o svých akvaristických úspěších. Fred stále cosi hledá v notebooku, ale vnímá. Pekky vysvětluje, že dělá usti.blog, aby nezasmrádl, a že kašle na hrubky, důležitý je obsah.
Pracovník Ústavu pro studium totalitních režimů František Stárek (Čuňas) na chvíli zvážní a zkusí přece jen bilancovat. „Posledních dvacet let si každý z nás zkusil, na co má. Někdo podnikal, někdo šel do státní správy. Ale underground zůstává a prožívá, myslím, renesanci. Staří se vracejí a mladí pochopili, že pořád je proti čemu protestovat,“ míní Čuňas. Jesus se právě přistihl, že už nějak dlouho mlčí. „Jo. Padesát procent starých mániček jede ve stejném stylu, ať jsou, co jsou. Dost jich je i venku, ale pořád máme kontakt. A některý jsou holt v pr…,“ uzavírá téma filozofickým povzdechem.
Formování undergroundu:
Zač. 70 let – dlouhé vlasy patří mezi nepřijatelná odlišení od davu, režimem nepodporovaná kultura se likviduje.
Zklamání z nesvobody se formuje v hnutí lidí, kteří se vědomě kriticky vymezují vůči systému.
1976 – vlna protestů proti soudnímu procesu s hudební skupinou Plastic People vyústí v Chartu 77.
Hledáme pionýry undergroundu
Výzva. Sedmička pomáhá s připravovanou studií o českém undergroundu. Na jedné z nejstarších dochovaných fotografií severočeských mániček je uprostřed blonďák Zdeněk Pelcl, za ním Petr Šimánek Bobr. Pokud poznáte další, pište na e-mail redakceusti@mf.cz nebo na adresu redakce Masarykova 35, Ústí nad Labem. (Foto archiv Františka Stárka)
