Maroko se díky přímé lince z Prahy stává ideální jarní destinací. Zažijete tři dovolené za týden
- Marrákeš se mění z exotické destinace na oblíbený cíl evropských cestovatelů.
- Napomáhá tomu přímá linka z Prahy, kterou Eurowings spustily loni v listopadu.
- Maroko díky tomu stává ideální destinací s množstvím zážitků na dosah.
V Praze je sobotní večer a na odletové tabuli svítí destinace, která ještě před pár lety působila jako „charterová exotika“ – marocký Marrákeš. Tentokrát ale ne jako výjimka, spíš jako signál, že se mapa jarních úniků ze středu Evropy přepisuje. Eurowings spustily přímou linku z Prahy do Marrákeše loni v listopadu ve frekvenci dvakrát týdně. Ve frontě na odbavení stojí nejen studenti-batůžkáři, ale i cestovatelé se surfařskými prkny a rozměrnou bagáží, kteří rozhodně neletí jen na prodloužený víkend.
Konec zimy a začátek jara je pro návštěvu Marrákeše chytrý termín – dají se očekávat teploty až ke 20 stupňům. Zároveň město leží v oblasti, která láká svou pestrostí. Sto kilometrů do zasněžených hor, dvě stě k moři, tři sta do pouště. Během týdne lze zažít to, kvůli čemu jinak musíte na tři dovolené. Jinými slovy: slunce je tady velkorysé, ale pakliže bažíte po slané vodě či písku, ani v tom cestou do Marrákeše nešlápnete vedle.
Už samotné město je královstvím pestrosti. Ráj kejklířů, ukřičených pouličních trhovců, vysokých červených minaretů i nádherných zahrad, muzeí a rozmanité gastronomie. A také bohaté historie. Proplétají se tady vlivy původních obyvatel severní Afriky – Berberů, arabských dobyvatelů, Židů, francouzských kolonizátorů, migrantů z nitra černé Afriky i vliv geograficky blízkého španělského byznysu.
Mumraj na shromaždišti mrtvých
Kde začít? Rovnou uprostřed, v místní medině neboli historickém centru, a to konkrétně na marrákešském náměstí Džamá el-Fná, což v překladu znamená dvorana mešity, anebo také shromaždiště mrtvých. Náměstí prý kdysi lemovaly useknuté hlavy popravených, dnes tu naštěstí řežou jen pomeranče nebo granátová jablka, z nichž teče lahodný džus.
Je to mumraj lidí, zvířat, jídla a zábavy. Navečer se mění v obří tržnici zahalenou do dýmu z grilů, vůně čerstvého ovoce a všudypřítomného vyjednávání o ceně. Je to chaos, který má pravidla, byť nejsou napsaná. Kdo chce, najde tu večeři. Kdo chce, najde materiál pro reportáž. A kdo chce, najde tady i tichý moment – třeba na střešní terase kavárny Café de France.
Ta nabízí úžasný výhled na město i jeho okolí a samozřejmě místní kavárenskou klasiku nuss nuss, tedy jakési marocké flat white – půl espressa a půl mléka. „Maročané si vlastně skoro nic jiného v kavárnách neobjednávají,“ říká na střeše Café de France Taoufik Boukharsa, manažer pro střední a východní Evropu z Marocké národní kanceláře cestovního ruchu. Také pro něj je cesta do Maroka během zimy vítaným zpestřením, většinu roku totiž tráví v polské Varšavě, kde má marocká turistická centrála hlavní kancelář pro střední a východní Evropu.
Být v Marrákeši a nenavštívit místní súk, tedy opravdovou tržnici, ne jen tu na náměstí, by byl hřích. Ta největší v celém Maroku začíná právě v rohu Džamá el-Fná a rozprostírá se v mnoha ulicích po celé medině. Projít ji může trvat i několik hodin. Sehnat se tu dá asi cokoli. Součástí marrákešského súku jsou i dílny, kde se třeba tradiční kovová stínidla vyrábějí přímo před očima kolemjdoucích.
Odstín kobaltu a ultramarínu
Jen pár kroků od ruchu mediny se v Marrákeši skrývá zahrada, která je zároveň uměleckým manifestem, botanickou sbírkou i útočištěm před horkem. Jardin Majorelle vznikla ve dvacátých letech 20. století jako soukromý projekt francouzského malíře Jacquesa Majorella. Původně šlo o experimentální ateliérovou zahradu, kde malíř studoval světlo, barvy a struktury rostlin. Postupně však přerostla v plnohodnotné dílo krajinářské kompozice.
Nejznámějším podpisem zahrady je její sytě modrá barva, odstín kobaltu a ultramarínu, který Majorelle použil na budovy, květináče i na detaily pergol. Modrá tu nepůsobí chladně, naopak vibruje pod africkým sluncem a vytváří silný kontrast se zelení bambusů, kaktusů a palem. Vzduch je tu prostoupený vůní citrusů – ale pozor, některé z nich jsou jen na okrasu a mohou být jedovaté. Voda je v zahradě dalším hlavním motivem: zurčí v kanálcích, odráží se v jezírkách a ochlazuje mikroklima celého prostoru.
Po Majorellově smrti zahrada chátrala, až ji v roce 1980 zachránili módní návrhář Yves Saint Laurent a jeho partner, průmyslník Pierre Bergé. Zahradu citlivě obnovili, doplnili sbírku rostlin a otevřeli ji veřejnosti. Dnes je součástí areálu také Berberské muzeum, které sídlí v původním malířově ateliéru. Není nijak okázalé, ale působí jako zaostřený komentář k identitě severní Afriky, již Yves Saint Laurent často přenášel do svých kolekcí.
Slavný návrhář tu má i své vlastní muzeum hned vedle Jardin Majorelle. Muzeum v hávu současné architektury s jasnými odkazy na Maroko vzniklo teprve před několika lety. Fasádu tvoří kombinace terakotových cihel a betonových panelů, jež zdálky připomínají tkanou látku podobnou té z berberských koberců. Stálá výstava představuje kurátorský výběr Saint Laurentových ikonických návrhů, především Le Smoking – dámský smoking, který v šedesátých letech minulého století změnil pravidla ženského šatníku.
V kontrastu k moderní architektuře stojí palác Bahia, kde se tradice vrací v plné síle. Někdejší sídlo velkovezírovo se rozprostírá na více než osmi hektarech a tvoří ho spleť nádvoří, zahrad, salonů a soukromých apartmánů. Mozaiky zellij, ručně tesané štukové ornamenty, malované cedrové stropy a mramorové podlahy tu nejsou dekorací navíc, ale hlavním jazykem stavby. Každý dvůr má jinou atmosféru: některé jsou intimní s jemným stínem pomerančovníků, jiné velkolepé téměř jako náměstí. Palác Bahia je dodnes jasným důkazem toho, že Marrákeš byl jedním ze čtyř královských měst Maroka (dalšími byly Fès, Rabat a Meknes).
Ven z Marrákeše
Ale teď už směr Ouarzazate. Nevydáváme se k moři, ale víc do vnitrozemí. Do hor a do pouště. Je to jako střih ve filmu: z městského ruchu do krajiny, která si bere čas. Do krajiny, jež také v mnoha filmech hraje. Ano, Maroko je i světovou filmovou velmocí. V opevněné berberské vesnici Aït Ben Haddú, která je na seznamu světového dědictví UNESCO, se už natáčelo leccos. Vznikla jako strategické sídlo na dávné trase, jež spojovala Saharu s Marrákešem – setkávaly se tu karavany s kořením, solí i zlatem. Zdejší domy jsou postavené z nepálených cihel, hlíny a slámy a dokonale splývají s vyprahlou krajinou.
Tento živý skanzen se stal kulisou třeba pro Lawrence z Arábie, Gladiátora, Hru o trůny nebo jedinou bondovku s dějem v Československu Dech života. Když stojíte před vstupní branou, pochopíte, proč se k tomuto místu filmaři vracejí: je autentické, fotogenické a zároveň dostatečně „univerzální“, aby uneslo různé příběhy. „Právě tady v horách je dodnes domov Berberů, původních obyvatel této země,“ říká s patřičnou hrdostí v hlase Mohamed Ait Brahim, místní průvodce, sám berberského původu hovořící plynně sedmi jazyky.
U města Ouarzazate lze navštívit i filmové ateliéry Atlas Corporation Studios, kde se natáčelo mnoho dalších trháků. Filmaři si Maroko neoblíbili jen kvůli přírodním krásám. Má to i své pragmatické důvody. Skoro nikdy tady neprší, takže citlivé kulisy z lepeného plastu jen tak nezvlhnou. V okolí ateliérů je neskutečné ticho, touto oblastí nevedou například žádné letecké trasy. A konečně obloha je tu tak dokonale modrá, že na ni lze v postprodukci snadno naklíčovat jakékoli pozadí a měnit tak podobu okolí podle přání.
Je ten správný čas nakouknout do pouště. I když Maroko není úplně typickou pouštní zemí, nějaká ta duna se najít dá. Třeba v oblasti Merzúga téměř až na hranicích s Alžírskem, kam vás z města Erfúd pohodlně dopraví terénní džípy i s povinnou zastávkou na tradiční marockou svačinku – mátový čaj.
Stanování v poušti
Marocká poušť nabízí naprosto jedinečný zážitek přenocování. Ale noční teploty zvlášť v zimních měsících tu mohou být překvapivě nízké. Rodina Brahima Ettaieka vybudovala už v osmdesátých letech minulého století stanovou vesničku uprostřed pouště, kam se můžete dopravit na hrbu dromedára. Uvítá vás africký personál s bubny a berberskými železnými destičkami krakeb, které dokážou spustit oslnivou hudební show.
Dnes jsou stany vytápěné, vybavené toaletou i sprchou a doplňuje je ohniště a přilehlá restaurace. Je tu vše potřebné také pro ty, kdo nechtějí riskovat nepohodlí při bivakování v poušti. Na míru luxusu tady neukazují hvězdičky na fasádě, ale to, kolik rušivých elementů dokážete z dne vypustit. „Nejvíc návštěvníků máme ze Španělska, ti jsou tu jako doma,“ říká Brahim Ettaiek, který sám ve Španělsku nějakou dobu žil.
Otevřeno světu
Maroko se okatě vrací do evropské pozornosti s energií, jež připomíná start-up v momentě, kdy mu přestane stačit lokální trh. Nejen jako kulisa pro slunce a trhy, ale i jako země, o níž se začíná mluvit ve spojení s fotbalem, technologiemi a s budoucností.
Právě tady proběhne v roce 2030 mistrovství světa ve fotbale. Pořádání významných mezinárodních akcí je možné pouze s infrastrukturou světové úrovně. Od rušných terminálů v Tanger Med přes dynamicky se rozvíjející letiště a národní leteckou společnost Air Maroc až po nové vysokorychlostní železnice, které mají do roku 2035 spojit všechna velká města. Maroko je připraveno.
