Na půl dne vězněm. Redaktor mezi zločinci a vrahy

Strážní v temně modrých uniformách stojí před branou, za níž jsou připravení dva vězni. Starší, prošedivělý a mladší, svalnatý. Na zádech mají batohy a ozbrojená eskorta je převáží jinam.

Vypadá to, jako bych je v břeclavské věznici střídal. Právě začíná mé dopoledne mezi trestanci. S vedením věznice jsem se domluvil, že si vyzkouším na vlastní kůži, jaký je život za mřížemi.

Jdu dovnitř. Stojím na dvoře, kde strážní obvykle přebírají nově příchozí vězně. Je ráno 18. ledna a najednou jsem jedním z nich. Zdi lemují stovky metrů ostnatého drátu. Těžká vrata uzavřela hlavní vstup. A já jsem bez svobody.

Prvovězeň AAAAA0

Dostávám značku AAAAA0. Jsem takzvaný prvovězeň. Tedy člověk, který za mřížemi tráví první dny v životě. „Čeká vás vybavení prádlem, lékařská prohlídka a odchod na celu,“ říká ostře mluvčí věznice Iva Bednářová.

Najednou se ocitám na místě, kde i jediná cigareta má velkou cenu. Pobyt si „odkroutím“ v oddělení A, kde jsou bezproblémoví vězni a dohlíží na ně pouze vychovatelé. Mezi trestanci jsou tam lidé, kteří způsobili vážnou dopravní nehodu, i takoví, kteří se podíleli na vraždě.

„Největší problém je zvyknout si na pevně daný režim a být odstřihnutý od informací. Například když se dozvíte, že vám onemocnělo dítě, nemůžete nic dělat. Jste závislý na personálu věznice, zda se k vám dostanou další zprávy,“ tvrdí psycholožka Hana Klimovičová.

Říká, že někteří muži si na zcela jiný styl života zvyknou za týden. Jiní za rok. Na sobě však pozoruji, že bych s tím bojoval po celou dobu, kterou bych ve vězení strávil.

Stísněné prostory. Ostnaté dráty. Zamřížovaná okna. A všudypřítomné kamery. Člověku se z toho svírá hruď.

Místo ložnice mě čeká cela, kde přebývá dalších pět chlapů. V trestním rejstříku mají různá provinění.
Třeba Karel. Může mít zhruba pětačtyřicet let. Sedí naproti a prohlíží si mě tmavýma očima. Bez svobody žije už deset let kvůli spoluúčasti na vraždě. Ven se dostane za dva roky. „Vězení mě změnilo. Občas se ze všeho potřebuju vykecat psychologovi. Mám se kam vrátit, takže se těším,“ vypráví Karel.

Vedle něj je Roman, statný a upovídaný muž. Odpykává si trest za porušení podmínky, předtím spáchal podvod. „Co mě teď čeká?“ ptám se ho. Režim je jasně daný: budíček v šest ráno, snídaně v půl sedmé, úklid v sedm a pak případný odchod do práce. Ale co moje pozice mezi ostatními vězni? „V kriminálech hierarchie existuje. U nás na oddělení se to ale moc nenosí. Troufám si říct, že na áčku jsou slušnější lidi než jinde,“ říká Roman.

Jako ve filmu? Tady ne

O vězeňských vztazích se říká mnoho neslušných vtipů. Podle Romana se ale nemusím bát. „Jsem zavřený tři roky a za tu dobu jsem poznal jen asi tři homosexuály. Sklouzávají k tomu hlavně ti, kteří sedí za něco vážného. Možná, že člověka nalomí až delší vězení,“ zamýšlí se Roman.

Další vězni ho ihned doplňují. „To, co je ve filmech, kde k sexu dojde za pomoci násilí, jsme nikde neviděli ani nezažili,“ shodují se svorně.

Ředitel věznice Miroslav Vodák má však jiný názor. K sexu mezi vězni podle něj dochází. „Záleží na domluvě. Když se sejdou dva lidi, kteří se shodnou, občas se to stane. Samozřejmě tajně,“ připouští Vodák.

Chci raději vědět, jak mohu trávit volný čas. Toho mají vězni, pokud si neseženou za mřížemi nedostatkovou práci, spoustu. Roman jde se mnou. První zastávka: posilovna. Před dveřmi stojí muž s přísným výrazem. Jde z něj respekt. Podle figury předpokládám, že s činkami tráví dlouhé hodiny. Široká ramena a vypracované bicepsy ho usvědčují. Mám co dohánět.

Druhá zastávka: kuřárna. Tam nejdu. Stačí mi letmý pohled a nádech.
Třetí zastávka: knihovna. Za stolem sedí Libor. Vězeň, který má knihy a časopisy na starosti. „Kluci si hodně půjčují beletrii. Ti z áčka chodí každý den,“ vypráví Libor o mých spolubydlících.

Část z nich pravidelně odebírá noviny a časopisy. Zpravodajské i speciálně zaměřené. Včetně pornografických.

„Čtení se týká těch, kteří to umí. Máme tady ale řadu negramotných lidí. Podepisují se třeba křížky a normální záchod si pořádně prohlédli až ve vězení. Většinou jsou to dlouhodobí bezdomovci,“ říká mluvčí Bednářová. Vyráží mi dech. Něco takového si nedovedu ani představit. I to je ale realita za mřížemi.

Roman mezitím zmizel. Na rozdíl ode mě ho zlákala kuřárna, kde se za ním zabouchly dveře.

Depresivní dvorek

Mířím na dvůr. Vycházím několik schodů a deprese na mě dopadá plnou vahou. Letmý pohled po okolí mi opět svírá hruď. Úzký vybetonovaný prostor ohraničený vysokými zdmi, na které navazuje dovnitř zahnutý plot. A další ostnatý drát. Marně se pokouším představit si, že bych zde měl trávit několik týdnů.

Natož měsíců či let.
„Zvyknout si musí nakonec všichni. Jinak to nejde,“ dodává vězeň Roman, jenž za mými zády potahuje cigaretu.

Můj „trest“ už naštěstí vypršel. V roli vězně tak po jednom dopoledni končím. Loučím se. Mohu jít domů. Naštěstí.

Těžká vrata, která mě dělí od svobody, se opět otevírají. Ohlížím se za sebe a zrakem přejíždím vysoké zdi. Rád se vrátím jako novinář. Jako stálý obyvatel stísněných prostor ale nikdy.