Na chomutovskou dražbu věcí po neplatičích mám úsměvnou vzpomínku. Popravdě řečeno, víc než já se při ní baví mé okolí. Bylo to v červnu. Potřeboval jsem zrovna nějakou šikovnou, středně velkou televizi na chatu. Vyhlédl jsem si dobře vypadající Teslu s ještě lépe vyhlížející vyvolávací cenou. Třicet korun, no nezkuste to! Zatímco jiné televize se za tu cenu snadno dražily, o tu mou se strhl nečekaný boj. Když se její cena vyšplhala na stovku, povolily mi nervy a zvolal jsem: Sto padesát! A byla má. Nemohl jsem se dočkat, až ji na chatě zapojím. Ale co to? Obraz byl rozmazaný a tak nějak dozelena. Lítal jsem s anténou z místa na místo, nic nepomohlo. Nejdřív jsem chtěl milou televizi prohodit oknem, ale když jsem se uklidnil, šel jsem ji odevzdat do sběrného dvora. Inu, draženému koni na zuby nekoukej.
Nekup to!
Poznámka Vladimíra Vaculy.