Nic nepodepisovat! Šeptá mi žena

Jmenuji se Antonín Větvička. S tímto krycím jménem se registruji na akci firmy Bismarck Company. Už čtvrtý den její tým předvádí v českobudějovickém DK Slavie titanové nádobí. Sada šesti kusů vyjde na čtyřiasedmdesát tisíc korun.
Je čtvrtek ráno a místo bohatých, kteří za pánvičku utratí deset tisíc, tam sedí penzisté. Kastrůlek představuje jejich měsíční důchod. Na pozvánkách stálo, že za účast dostanou tři štangle salámu a kilo krkovice.
„Nedávno jsem byla na podobné předváděčce u nás v Hluboké. Ty salámy se nedaly jíst. Dala jsem je kočkám,“ říká vedle mě sedící pětasedmdesátiletá Zdeňka Hnětilová.
Zbytek sešlosti tvoří staří harcovníci jako Hnětilová. Naoko spolupracují. Zatleskají na povel. „Co chcete kupovat?“ volá moderátorka Marie Zahradníková. „Kvalitu!“ odpovídá jí pětadvacet lidí v klubovně sborově.
Chvílemi mám pocit, že jsem na skupinové terapii, odkud vede cesta rovnou do klece. Moderátorka střídá žoviálnost a odborný výklad s upozorněním na to, kdo je tady pánem. „Nebudu vám nic nutit. Komu zazvoní mobil, nedostane dárek, nebo zaplatí všem panáka,“ usmívá se.

Tleskejte panu Antonínovi

Další čtyři hodiny vypráví, peče a vaří. Stehno z kuřete, omeletu, perník. Už vím, že hliníkové nádobí s nastřelenou titanovou vrstvou nepotřebuje tuk a umyji ho jedním pohybem ubrousku. Ostatní hrnce způsobují rakovinu, uvolňují do jídla těžké kovy.
V jedenáct hodin se blíží pohroma. Akce míří do finále. Pořadatelé rozdávají stírací losy, výhra bude obrovským překvapením. První správné číslo mám já. „Tleskejte panu Antonínovi,“ volá Marie a pětadvacet párů rukou se zatřepe. Dostávám obálku. Jedna tisícikoruna, druhá, třetí. S pěti tisíci jdu na konec sálu, kde mám podepsat převzetí ceny. Výhra má háček. Je to sleva na nádobí. Pokud zaplatím pětatřicet tisíc, zbytek do čtyřiceti mi firma odečte. Odmítám, pokračují tedy další losování.
Dáma vedle mě se lišácky usmívá. „Měla jsem také výherní číslo, ale nehlásím ho. Nic neříkat, nic nepodepisovat! Mají triky,“ šeptá mi. Korunu všemu nasadí na konci maratonu moderátorka Marie. „Protože je venku teplo, salámy nedostanete. Byly by zelené,“ vysvětlila. Místo toho rozdala lahvičky s lanolinem na praní prádla a koupání psů a nabídla prodej půllitru údajně švédského řepkového oleje za akčních tři sta padesát korun. Odcházím s ostatními. Zůstávají jen dva nenápadní pánové, kteří se představují jako Česká obchodní inspekce.

Zaznělo na akci:

Vykoupejte psa v lanolinovém přípravku, nebude mít klíšťata.
Eskymáci se dožívají nejvyššího věku, protože jedí rybí tuk.
Nepotřebujeme reklamační řád, prodáváme kvalitu.
Naše nádobí za sedmdesát tisíc vás uchrání od mrtvice.