V sedmdesátých letech se pětice vedle King Crimson a Pink Floyd stala mluvčími art rocku, stylu sázejícího na barokně rozkošatělé kompozice, hráčskou ekvilibristiku a zvukovou barevnost. S nástupem punkové vlny – všechny tři kapely byly častým terčem výpadů proti rockovým dinosaurům – se prvně jmenovaní obrátili směrem „dovnitř skladeb“, Pink Floyd se znovu přiblížili publiku začleněním sociálních témat a Yes se s přelomem sedmdesátých a osmdesátých let zahleděli v jednoduchých popových písničkách, které s minulostí příliš společného neměly.
Uplynulých třicet let tráví Yes (znovu) nalézáním sebe sama, přebíháním mezi starou a novou tváří, nejprve pod hlavičkou společných projektů někdejších členů, až později pod jménem Yes. S výjimkou několika vydařených projektů z přelomu tisíciletí se však nahrávkám nevydařilo znovu vdechnout někdejší kouzlo.
Platí to bohužel i pro novinku Heaven & Earth. Jon Davison je možná nejlepší vokální náhradou, jakou si šedesátníci mohli přát, a na vině není ani repertoár, jako spíše zacházení s ním. Je otázkou, zda rozhodnutím interpreta či vinou rozpočtu na nahrávání postrádá deska onen neuvěřitelný zvukový ponor jako LP Going for the One nebo Relayer. Produkce se opírá o množství (často samoúčelných) akustických kytar a místy opravdu přihlouplých kláves (nadále platí půl království za odešedšího Ricka Wakemana!), mezi nimiž se tu a tam objeví pasáže jako vystřižené ze zlatého období. Je tedy stále naděje, že na něj kapela naváže. Ale počkat si budeme muset přinejmenším do další řadové desky.
Yes: Heaven & Earth
Vydavatel: Frontiers, 2014
Hodnocení: 60 %
