O tygrech a lidech
Existuje místo, kde spolu žijí v téměř dojemném souladu dva z nejnebezpečnějších predátorů této planety – tygr a člověk. Je to klášter v Thajsku, kde buddhističtí mniši chovají tygry indočínské.
Do svatostánku s jistě snadno zapamatovatelným názvem Wat Pha Luang Ta Bua přinesli místní vesničané první opuštěné tygří mládě v roce 1999. To ještě umřelo. Postupně ale přibývali další tygříci – často mláďata, jejichž matky byly zabity pytláky. Dnes žije v chrámu už skoro 150 tygrů.
Jejich mírumilovné soužití s mnichy budí stejnou měrou dojetí jako údiv. Každý, kdo se někdy pomazlil se štěnětem nebo kotětem, si může snadno představit i běžný kontakt místních buddhistů a až dvousetkilových šelem. Každou chvíli se doslova kočkují. Mnich bez respektu tahá tygra za srst nebo za vousy, velká kočka se jen hravě ohání tlapou a ještě se lísá a slastně mhouří oči, když ji páníček drbe za ušima. Kdo to pozoruje a čeká, že tyto hrátky musejí nutně skončit zprávou v černé kronice, tomu ještě mnich často furiantsky na závěr předvede vrcholné číslo. Nabídne tygrovi ruku a ten ji s vědomím vlastní síly jen velmi lehce stiskne v mordě.
Turista k snídani
Místní tygři jsou zkrátka na lidskou blízkost od mládí zvyklí. A klášter toho využil. Jako z kdečeho v Thajsku se i z tygřího útulku stala turistická senzace. Z majestátních šelem vybrali v klášteře asi třicítku těch nejklidnějších a do výběhu k nim jednou denně vpustí hordu turistů. Frontu tu stojí někdy až 600 návštěvníků bažících po fotce s tygrem.
Instrukce pro turisty znějí: nepřistupujte k tygrovi zepředu, instinktivně to může vyhodnotit jako hrozbu. Vezměte si dlouhé kalhoty, protože i laškovným plácnutím spáru může tygr pořádně poškrábat. Nebuďte oblečeni v křiklavých barvách, protože ty mohou šelmu vydráždit.
Zatím byl zaznamenán jediný případ, kdy tygr návštěvníka vážně poranil. Většinou jsou ale pruhovaní predátoři mírní jako beránci. Přinejhorším hrozí, že si vás tygr poznačí svou žláznatou tekutinou, kterou si dominantní samci vymezují teritorium. A být takto označkován je prý šťastné požehnání.
Přes všechna tato ujištění vstupují návštěvníci do výběhu k tygrům se špatně skrývanou nejistotou. Zejména když jeden z produktů nabízených turistům nese poněkud dvousmyslný název „Výlet k tygrům – snídaně“. Hlavou se pak honí různé myšlenky. Od uklidňování se, že Sandokan přece snadno skolil tygra prakticky jen holýma rukama a kapesním nožíkem, až po úvahu, jestli cestovní pojištění zahrnuje také ošetření ukousnuté nohy.
Tygři zvolení pro setkání s turisty ale působí opravdu klidně, skoro až apaticky. Povalují se v písku, občas líně zívnou a opatrná pohlazení od návštěvníků bohorovně ignorují. Není divu, že pohled na podezřele mdlé tygry opakovaně vyvolává spekulace, jak ošetřovatelé vlastně dokážou přírodního dravce až tak zpacifikovat. Tradičně koluje zlomyslná domněnka, že tygři dostávají nějakou utišující drogu. Přívětivější vysvětlení je, že jsou šelmy po letech mírumilovného života v chrámu prostě na lidi uvyklí a navíc je před návštěvními hodinami zřízenci nakrmí až k prasknutí. Na drobného japonského turistu nebo neduživou Angličanku se jim pak už sliny nesbíhají.
Stokrát nic umořilo tygra
To všechno je moc hezké až do chvíle, než jeden obzvláště mohutný tygří samec z lehu z ničeho nic vyskočí na všechny čtyři, ukáže zuby a vydá hrdelní zvuk, kterým zjevně povyšuje nejbližšího turistu do hodnosti svačiny. Asi není náhoda, že zrovna tenhle tygr je omezen řetězem na krku. Nejspíš mu konečně došla se zástupem nenechavých turistů trpělivost, protože stokrát nic umořilo nejen osla, ale i přežraného tygra.
Vmžiku se ale vedle podrážděného zvířete objeví mnich a následuje domluva, nad kterou zůstává rozum stát. Buddhista chytne tygra za krkem, dá mu dva tři výchovné políčky a pak mu káravě domlouvá zhruba tím stylem, jakým v českém parku peskuje důchodkyně neposlušnou čivavu. A dvousetkilový tygr drží, nemukne, provinile stáhne uši a nakonec se zase poslušně rozvalí zpátky do písku.
Do chrámu vtrhla šťára
Tenhle klášter tak zdánlivě nabízí nejvýmluvnější symbol mírumilovného soužití všech živých bytostí, k jakému radí buddhistická tradice. Tím spíš že tu postupně nacházejí útulek i ptáci, medvědi a další zvířata, takže celý areál už dnes vypadá spíš jako malá zoo. Něco tu ale možná trochu smrdí, tvrdí kritici, a není to narážka na všudypřítomný zvířecí odér.
Chrám byl totiž v poslední době opakovaně obviněn, že chová tygry pro zisk a že je prodává na černý trh. To je vážné obvinění, protože tygr indočínský je přísně chráněný a kriticky ohrožený živočich, jehož počet za poslední století klesl z více než sto tisíc kusů na poslední méně než tisícovku. Když se loni provalilo, že tři očipovaní tygři z chrámu záhadně zmizeli, vtrhla do areálu vládní kontrola. Vojáci našli mimo jiné některé ptáky chované bez patřičných dokladů, pochybnosti kolem údajného kšeftování s tygry se ale zatím nevyjasnily.
S tou druhou výtkou vůči chrámu je to jednodušší. Ochránci zvířat se zlobí, že tygři jsou nevkusně zneužiti jako pouťová atrakce, která ročně vynese chrámu na vstupném tři miliony dolarů. Že se buddhistický svatostánek proměnil v turistickou masovku, to je nezpochybnitelné. Loni dokonce dostal chrám instrukci, že by měl přestat od návštěvníků vybírat vstupné.
Je ale nutné vidět, že zisky z turismu financují celý nákladný chov tygrů a pomáhají tak jejich přežití. Opakuje se tu klasická polemika stran chovu zvířat v zajetí. Asi je ale pořád považováno za lepší, pokud na nejušlechtilejší kočkovitou šelmu namíří turisté své teleobjektivy než pytláci své pušky.
Jak do Tygřího chrámu
Klášter Wat Pha Luang Ta Bua stojí v nejzápadnější části Thajska prakticky u hranice s Barmou. Nejlepším výchozím místem pro jeho návštěvu je nedaleké město Kanchanaburi, které má dobrou turistickou infrastrukturu. Místní agentury nabízejí různé varianty výletu do chrámu. Například si lze domluvit i přítomnost u ranního krmení tygrů nebo u mytí mláďat. Celá místní turistická mašinerie prožene návštěvníkovi jeho peněženku pořádným větrem, samotný chrám je ale v poslední době pod tlakem, aby přestal vybírat vstupné.
