O značky, které znala celá republika, přišlo Liberecko po revoluci | E15.cz

O značky, které znala celá republika, přišlo Liberecko po revoluci

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Po roce 1989 se socialistický trh rozpadl a ten, kdo včas nenašel big brothera z ciziny, partnera nepřežil.

V obýváku koberec kovral, na stole mísa s bonbony Lipo a k pití šuměnky stejné značky. Za oknem končí lidé v Textilaně odpolední směnu a ve zprávách se z kabiny speciálu Liaz usmívá Jiří Moskal, čerstvý vítěz kategorie kamionů Rallye Paříž-Dakar.
Pramálo dnes zůstalo z rodinné liberecko-jablonecké idylky z roku 1988. Liberecko se přitom ještě v devadesátých letech minulého století chlubilo značkami, které znala celá republika a země socialistické Rady vzájemné hospodářské pomoci. Před jedenadvaceti lety to byla ohromná sláva. Nebylo snad kluka, který by neměl plakáty vozů Liaz a Tatra, které vítězily v Rallye Paříž-Dakar.

Sláva pro Jablonec

V dobách největší slávy získávaly tahače z jabloneckého podniku respekt doslova po celém světě. Slávu značky Liaz šířil také jablonecký rodák Jiří Moskal.
„Rallye jsem se zúčastnil celkem čtyřikrát a to v letech 1985 až 1988. Nejlépe jsme dopadli v posledním roce. Dosáhli jsme na vítězství v kategorii sériových kamionů, druhé místo za Karlem Lopraisem v kamionech bez rozdílu a jedenadvacáté místo v absolutním pořadí automobilů z tří set padesáti vozidel na startu,“ zavzpomínal Moskal. Po listopadu 1989 se podnik stal částečně soukromým, ale silného zahraničního partnera, který by mu proklestil cestu na zahraniční trhy a modernizoval výrobu, nenašel.
„Vedení se chovalo jako bohatá nevěsta a nechtělo slevit ze svých podmínek. V roce 1995 pak do Liazu vstoupila plzeňská Škoda jako majoritní vlastník. To už ale bylo pozdě,“ vysvětlil Jan Šálek, který v té době v podniku pracoval jako vedoucí odboru správy majetku.
Automobilkám ze západní Evropy osamocený Liaz konkurovat nedokázal. „Než by si dopravce koupil zastaralou liazku, porozhlédl se třeba po Ivecu nebo jiném kamionu,“ myslí si Šálek. A tak Liaz skončil.

Koberce z Vratislavic

Snad každá česká rodina za socialismu měla koberec z vratislavického Bytexu. Na Ko-vral, koberec-Vratislavice, si lidé pamatují dodnes. Byl totiž levný a hlavně byl. „Měl jsem ho v obýváku. A dnes mi ještě slouží na chalupě,“ nechal se slyšet Ladislav Moudrý z Liberce. Historie vratislavického Bytexu sahá až do devatenáctého století. Zlaté období ale zažil podnik především v sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy v něm pracovalo na patnáct set lidí. „Kvůli nedostatku jiných podlahových krytin byla po kovralu velká poptávka. Tehdy mě ani nenapadlo, co se během několika let stane,“ posteskl si Antonín Šourek, který tehdy pracoval v tkalcovně. Závody měl Bytex po celé republice, kromě Vratislavic v Brně či na Děčínsku. Po kovralech chodili i lidé ze spřátelených zemí Rady vzájemné hospodářské pomoci. Ale socialistický trh vzal za své a s ním i zakázky pro Bytex, podnik štíhlel, přejmenoval se na Intex, ale i tak v roce 2002 výroba definitivně klekla.

„Poslední roky vyráběl Intex se ztrátou. Se svým zastaralým strojním vybavením jsme před moderními firmami na Západě neobstáli,“ poznamenal tehdy ředitel společnosti Pavel Göre.
Oblékala moderního člověka a zaměstnávala téměř deset tisíc lidí. Přesto ji po sametové revoluci potkal podobný osud, který stihl Liaz i Bytex.

Pád slavné české textilky

Ani Textilana nenašla po roce 1989 bohatého „strýčka“, a když se jejímu vedení nepodařilo dovést do úspěšného konce ani reorganizaci podniku, bylo o osudu slavné Liebiegovy textilky rozhodnuto. Ránu do vazu jí daly nejen levné asijské výrobky, ale i banky.
„Restrukturalizaci nám zablokovala Komerční banka, která nám nedovolila prodat uvolněné areály závodu, i když to bylo v projektu,“ zavzpomínal bývalý ředitel Textilany Stanislav Nosek. „Nabízela se jediná možnost, jak z toho ven, a tou byl konkurz, který jsme vnímali jako pokračování restrukturalizace,“ dodal Nosek.

Poslední snaha na záchranu podniku nevyšla a závod v roce 2003 definitivně ukončil výrobu. Po Textilaně, která patřila mezi největší producenty vlněného textilu v Čechách, zbyla jen holá pláň nedaleko liberecké přehrady.

Cukrovinky ano, ale jiné

Ve své historii zažilo Lipo zlatý věk celkem dvakrát. Poprvé v šedesátých letech, kdy se v závodě vyrábělo populární žužu, a v osmdesátých letech, kdy se nosným výrobkem firmy stal neméně známý šumák.
„Výrobků se dělalo přes sto tun měsíčně. Ani to ale nestačilo. Především v sezoně byl šumák nedostatkovým zbožím,“ prozradil Petr Minařík, ředitel libereckého závodu, který dnes vlastní společnost Mocca. Ta koupila továrnu na cukrovinky v roce 2005 a velkou měrou se zapříčinila o znovuoživení výroby. Tradice výroby cukrovinek v Liberci díky tomu nezanikla.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Tato stránka využívá služeb Google reCAPTCHA, na kterou se vztahují Smluvní podmínky a Zásady ochrany osobních údajů společnosti Google.