Pavel Bobek znovu vsadil na Ameriku. A opět se mu to vyplatilo

Pavel Bobek

Pavel Bobek Zdroj: E15

Dva roky po vynikajícím albu předělávek Johnyho Cashe avizovaném jako rozloučení přichází pětasedmdesátiletý zpěvák překvapivě s novou řadovou deskou Kruhy. Znovu jde převážně o cover verze amerických hitů – což je u Bobka tradice, ale možná i trochu škoda.

Tvůrci (opět z okruhu Druhé trávy) se tentokrát nemohou spoléhat na moment překvapení z toho, že Pavel Bobek vůbec ještě zpívá a točí desky, čímž je o poznání těžší chytit za srdce. Album je to i tak povedené a v dobrém slova smyslu „bobkovské“. Country střídá Sinatru, Clapton se potkává se Soundgarden, přitom to celé drží při sobě vemlouvavý zpěv, vynikající muzikanti a produkční ukázněnost.

A také zdánlivě obyčejné, ale uvěřitelné texty ze života dědečka, který si už splnil sny a teď si jako post scriptum radostně plní další. Nejsou tak básnivé jako na předchozím CD, místy sklouzávají k říkankovosti, ale s hudbou souzní.

Textaři už „svého“ Bobka znají, dokážou mu psát na tělo slova ze života, kde se i životní prozejména, hry sdělují se špetkou rošťáctví. Jednoduchý slogan „sen potkáš za prvním rohem, když víš, kudy jít“ probuzeného textařského veterána Vladimír Poštulky je přesně ten faktor, který dělá Bobka Bobkem. Jako by od Nedělního rána neuplynulo čtyřicet let. Jen je škoda, že místo aby se přiznalo, že protagonista zpívá bez ohledu na předlohu i trochu o sobě, do textů se šroubují opouštějící milé, jedoucí vozy, šéfové.

Když se Bobek zasnaží, dokáže být pořád uhrančivý. Zpívá adekvátně k věku, ale kupodivu ne unaveně nebo zlomeně. Spíš radostně. To vydá-li se do žánrových odboček, v nichž vždy uměl překvapit (Sinatrův barový jazzík Love Is Just Around the Corner).

Převažující country pod rukama citlivých hudebníků z Druhé trávy jako by nebyla vařená v českém kotlíku, připomíná spíš odrůdu kvalitního popu. Proto když se band pustí třeba do Claptona, nezní to trapně. Co opět příliš nevychází, jsou vokály rozvrkočeně frázované mimo hlavní zpěv a zase ty duety (plytká Sním, stále sním s nemastným zpěvem Svatavy Štěpánkové).

Kruhy zákonitě potěší Bobkovy příznivce. Ač disponují moderním soundem, zní vlastně podobně jako Veď mě dál, cesto má. Což je nejen oblouk zpět, ale také poklona. Prostý bonus Ještě jednou je přednesený jak z partesu a dává vzpomenout na perly zpěvákova repertoáru typu Vincent. Jasný vrchol desky, a co víc, konečně jde o původní píseň.

„Smět to zahrát ještě jednou, zvlád bych to snáz,“ loučí se Pavel Bobek. Kdo ví, třeba se za dva roky dočkáme další desky. Poskládat ji z domácích zdrojů, mohla by to být velká událost.

Autor je spolupracovníkem redakce