Pavel Novák mladší: Mám pocit, že se na nás táta dívá
Zpěvák Pavel Novák byl hudební legendou šedesátých let. Když letos v únoru umíral, nejstarší syn mu slíbil, že jeho pěveckou káru potáhne dál. Své slovo drží. Nechce, aby tátovy hvězdné hity jako Malinká, Pihovatá dívka nebo Nádherná láska upadly v zapomnění. Půvab starých písní okořeňuje svým temperamentem, který zdědil po otci. Stejně jako hlas, podobu i gestikulaci. Pavel Novák mladší svého tátu rozhodně nezapře.
Převzal jste od otce žezlo a vedete kapelu, kterou založil. Jak na vás lidi reagují? Úžasně, jejich zájem mi dává sílu i energii. Byť to z ní neuvěřitelně, už pět dnů po tátově pohřbu jsme za něj koncertovali v Ostravě. Když mi zavolali z agentury a chtěli, ať zpívám jeho hity, považoval jsem to za bláznivý nápad. Byl jsem emočně vyčerpaný, unavený. Nakonec jsem se do toho obul, za odpoledne napsal scénář a opravdu vystoupil na pódium. Lidem můj hlas připomíná tátu, chvíli nevěděli, jestli to není playback, byli dojatí, slzeli, ale odcházeli spokojení. Pro mě bylo nejtěžší udržet emoce, které mě doslova trhaly na kousky. To je vlastně pro mě při vzpomínkových koncertech pořád to nejtěžší. Od té doby jsem udělal sto deset koncertů po celé republice jak pro děti, tak i pro dospělé.
Prý jste se s mladším bráchou rozkmotřil a ten ze skupiny odešel. Tomáš měl jinou představu, jak bychom měli fungovat dál. Oba jsme dělali ústupky, ale nakonec jsme nemohli naše názory skloubit, takže jsme se pracovně opravdu rozloučili. Navíc, stejně se stěhuje z Olomouce do Prahy, takže by naše spolupráce ani nebyla možná.
Takže muzika vás teď živí? Dá se to tak říct. Pořád sice figuruji jako společník ve firmě Stavcar, kterou jsem budoval, ale už nejsem tak často v kanceláři jako dříve. Taky jsem se musel částečně vzdát další své lásky – potápění a natáčení pod vodou. A to mne mrzí nejvíc, protože jsem se dostal do pozice, kdy si mě najímaly světové firmy, abych jim udělal záběry. Zrovna nedávno jsem měl být v Egyptě s týmem světového rekordmana ve freedivingu Martina Štěpánka, který novými světovými rekordy posunul opět lidské hranice. Jenomže jsem naskočil do rozjetého vlaku a cítím povinnost tu pěveckou káru táhnout dál. Dal jsem otci slib, že jeho celoživotní práci udržím při životě.
Jak se udržujete po hlasové stránce? Mám hlasového pedagoga, jezdím na konzultace do Prahy k Lídě Nopové. Hlasivky už odvykly takovému náporu a teď dostávají řádně zabrat. Takže se musím naučit s nimi lépe pracovat, aby mi neodešly.
V telefonu vás ještě mám pod jménem Riedl, teď jste zase Novák. Kdy jste se vrátil ke svému rodnému příjmení? Devět dnů po tátově smrti – tedy 20. února letošního roku. Nedožil se toho, ale věděl, že na změně pracuji. Rodné příjmení Novák jsem si nechal změnit v třiadvaceti letech, když jsem vystupoval se svou kapelou. Vadilo mi, že nás srovnávají. Navíc Krajské kulturní středisko v Ostravě na nás tlačilo, ať se odlišíme. Tak táta přišel s nápadem, ať si vezmu jméno po jeho tetičce Riedl. Jenže pak nastaly situace, že se psalo v novinách o mém synovi Filipovi, který je úspěšný fotbalista, reprezentant České republiky, a dceři Elišce, která sbírá vavříny v moderním tanci. A tátu najednou mrzelo, že se vnuci nejmenují Novákovi. Nakonec jsme se s manželkou a dětmi rozhodli, že se vrátíme ke kořenům. Všechny úřední papíry jsme si museli přepsat, stálo nás to dost času i úsilí, ale nelitujeme. Škoda, že se toho děda nedožil…
Je vám ještě něco líto v souvislosti s tátou? Je. Že jsem mu nikdy z očí do očí neřekl, jak moc ho mám rád a jak strašně si ho vážím. Člověk někdy řeší blbosti a podstatné věci mu unikají. Jen doufám, že to cítil. V posledních měsících jsme spolu prodiskutovali dlouhé hodiny o všem a hlavně o životě. Spoustu jsme si toho řekli, ale nestihli jsme bohužel vše. Poslední dobou mám pocit, že se táta na nás dívá, že je s námi a hlídá naše kroky. Stále častěji se mi teď zjevuje při různých situacích a já potom přemýšlím, jak by nějaký problém třeba řešil on.
Trápil ho váš vztah k alkoholu. Držíte se teď? Je to tak, moje trable se ho hodně dotýkaly, ale vždy stál při mně. Jsem teď abstinující alkoholik a snažím se držet. Stále docházím na konzultace k lékařce. Pozvání na panáky i na pivo odmítám, i když to není vždycky jednoduché. Alkoholismus je nemoc na celý život a smířit se s tím je těžké, tak jako s každou nevyléčitelnou nemocí. Cítím obrovskou zodpovědnost a nechci nikoho zklamat. A navíc – říkám, že táta se dívá!
Jakou máte vlastně první vzpomínku na otce? Měl jsem asi tři roky a byl se s rodiči koupat u Bečvy pod tenisovými kurty. Já pořád proskakoval nafukovacím kolem do vody a táta mi říkal: Pavlíku, nedělej to! A já zase hup do kruhu. Najednou jsem se v něm zasekl, hlavu měl ponořenou do vody, nohy zběsile kmitaly nahoře a já se nemohl vynořit. Když už jsem polykal andělíčky, táta si mě všiml a skočil vody. Vytáhl mě, posadil na deku a dlouze se na mě díval. Dodnes vidím jeho vyděšený pohled očí.
Hádali jste se? Jeden čas docela dost. Měli jsme totiž podobné povahy, oba jsme byli výbušní, prchliví, navíc maximalisti. Když jsem studoval gympl, žil muzikou a kašlal na učení, to u nás doma hodně jiskřilo. No jéje! To opravdu nebylo jednoduché.
Táta vám předal žezlo. Komu ho předáte ty? Filip je úspěšný sportovec, co dcera Eliška? Ta tancuje, je muzikální, zpívá… ale já mám stejně pocit, že kapelu by měl vést muž. Mám šikovného synovce Lukáše, který je synem sestry Olgy a mého muzikantského kolegy Klemy Jochymka, ale nevím, kam bude mířit. Dokážu si představit, že bych mu rodinné žezlo jednou předal, kdyby o to stál. Navíc se s manželkou nebráníme dalšímu potomkovi, takže – kdo ví? Děti milujeme. Já jsem byl rodiči vychován k tomu, že jsou naše všechno. Takže proč nemít třetí dítě? Máma nás taky vychovala tři.
O vaší mamince mluvil otec vždy jako o svém andělovi. Velmi ho trápila její nemoc… To určitě. Bylo to pro oba hrozné období, táta měl rakovinu, pak i ona… Máma je teď na tom bohudík zdravotně lépe, poslední výsledky jí vyšly dobře, drží se, letní čas tráví pendlováním mezi domovem a chalupou. Jsem si jistý, že spolu to zvládneme. Je to vzácná žena, vždycky stmelovala rodinu a bez její obětavosti a pomoci by nikdy dobře nefungovala ani otcova umělecká agentura.
Plánujete něco na první výročí tátova úmrtí? Uspořádám velký koncert v Městském domě, kam přesně 11. února pozvu lidi, které měl otec rád. Když bude větší zájem, uděláme koncerty dva. Vystupovat budeme i na Štědrý den na Masarykově náměstí, kde táta vloni Přerovanům naposledy zpíval. Tehdy slíbil, že se v roce 2009 setká na pódiu s kapelou Vox. On už nemůže, ale já jeho slib splním a s Voxáky si zazpívám za něho. Snad lidi přijdou a vzpomeneme o Vánocích na našeho dědu společně.
Pavel Novák měl prý rozepsanou sedmou knihu. Našli jste ji? Našli, jen nevím, jak s jeho prací naložit. Je to asi dvacet stránek poznámek, není to hotový text. Kniha se měla jmenovat Sedmé kolo, jenže asi nikdy nevyjde. Já jeho historky ani jejich pointy neznám, takže je nemožné rukopis dopsat, ani kdyby mi pomohl odborník. Určitě ale vydám DVD s posledním vánočním koncertem, který otec odzpíval. A taky měl táta rozdělané CD pro děti. Písničky jsou hotové, jen musím namluvit pohádkové příběhy. Pro mě je to nová výzva, nikdy jsem nic nedaboval. Také rozjedeme novou formu webu www.pavelnovak.cz
Váš otec ještě nemá náhrobní kámen. Jak je to možné? Do konce července bude hotový, práce se oproti očekávání opozdily. Lidé ale vědí, kde máme rodinný hrob, a nosí tam neustále květiny, zapalují svíčky, vzpomínají na tátu. Když bylo v červnu Petra a Pavla, přišlo na hřbitov hodně pamětníků, kteří mu v den svátku vzdali hold. Je to pro mne opravdu hodně dojemné. Přiznávám, že se občas neubráním ani slzám…
