Pavel Orna: Podnikatel by neměl být v obci politikem

S charismatickým majitelem hradu Červený Újezd jsme se sešli na jeho panství. V krčmě hrála středověká muzika a obsluha se měla co ohánět, aby uspokojila desítky hostů. Bývalý vydavatel celostátního deníku si objednal malou kávu a spokojeně pozoroval cvrkot v podhradí.

Na kladenské hlavní třídě vlastníte množství domů. Sídlí v nich i obchody Asiatů a herny. O víkendech jsou ale obchody zavřené a kolem hracích automatů se pohybují všelijaké osoby. Nechcete vymyslet pro oživení centra Kladna jiný recept? Chci, ale musím najít s radnicí společnou řeč. Před čtvrt rokem jsem s radními o tom jednal. Nabídl jsem, že některé komerční prostory ve svých domech uvolním pro kavárny, restaurace, cukrárny. Například místo bývalé prodejny Kenvela bude učňovská cukrárna. Nabídl jsem městu reprezentační prostory pro informační centrum. To, ve kterém teď sídlí, je hrozné. Dal jsem jim také několik nápadů, jak přilákat na pěší zónu děti s rodiči, školáky. Pomohu radnici třeba založit kladenskou naučnou stezku. Obchodníci by konečně měli kšefty i o víkendech. Investoval bych hlavně své peníze. Na radnici na to ale neslyší. Kdyby během těch tří měsíců řekli alespoň nějaký svůj návrh. Třeba, že to chtějí řešit jinak. Nic takového, bohužel, neřekli. Přitom by podnikání měli podporovat. Mě to mrzí. Letos se s tím už těžko stihne něco udělat. Kdybychom se teď znovu sešli, než se na něčem dohodneme, než něco rada schválí, uplynou další měsíce, bude konec roku a přes zimu nic úspěšného na pěší zóně rozjíždět nejde. Takže další termín pro uskutečnění dobrých nápadů přichází v úvahu znovu až na jaře. Rozhodování radnice mi připadá zbytečně zdlouhavé.

Jednu dobu po revoluci se už zdálo, že by město mohlo začít víc žít. Kladno začalo dělat něco pro lidi za Volfovy éry. Byť už volfovská vlna rozvoje Kladna není tak dominantní, stále se na ní Kladno veze. Mnoho rozjetých či naplánovaných projektů nešlo zastavit a oni je nyní dodělávají. Pro mě jako podnikatele byl Milan Volf po starostce Marii Bednářové nejpřínosnějším starostou, posléze primátorem. I proto je možná dnes bez života zámecká zahrada, galerie, pěší zóna. Na co Volf sáhnul a co se mu povedlo, jako kdyby bylo tabu.

Co vám vadí nejvíc? Stagnace. Na radnici je málo tvůrčích lidí, kteří by s dobrými nápady dokázali prorazit. Musí na to mít sílu. V tom byl ten urputný hokejista, který chtěl vyhrávat a porážku snášel s nonšalancí, pro lidi užitečný. V poslední době se mi zdá, že je to o Coubertinově hesle Zúčastnit se. Normální je, když vedu nějakou ligu, že mi to taky nemusí vyjít. Ale mělo by se to alespoň zkoušet. Pěší zóna ve své současné podobě je mezitvar. S jejím přetvořením se musí začít co nejdřív, protože bude trvat pár let, než bude živá. Chtěl bych vytvořit z pěší zóny pěkné kladenské korzo. Kromě heren by postupně měli zmizet prodejci podřadného textilu. Už na tom pracuji. Můžu Kladnu pomoci i s kulturou, ale nejsem vševědoucí a spolupráce s městem se nezříkám.

Dalo by se to z vašeho pohledu urychlit? Asi nedá. Já už nemám jinou možnost, než jako podnikatel čekat na nové vedení radnice. To bude s vysokou pravděpodobností levicové. Připadá mi, že si nikdo z ODS už nechce pálit prsty, a že si připravují půdu, aby v nějaké formě ve vlivných postech komunální volby přežili.

Proč oficiálně nevstoupíte do komunální politiky? Podnikatel by neměl v obci, kde podniká, být politikem. Stačí, aby si jedenkrát pomohl pro sebe něco výhodného odhlasovat a je to, jako by ztratil část sebe. V pozici občana podnikatele mám větší možnost ovlivňovat rozhodnutí obecního úřadu, než kdybych byl politikem. Bydlím v Červeném Újezdě, kde jsem trvale hlášen. Daně z mých podnikatelských činností včetně prodeje deníku Expres získala obec. S tehdejším vedením obecního úřadu, kde byla místostarostkou po tři volební období moje manželka, jsme nejdříve zaháněli názory na stavbu kulturního domu v Červeném Újezdě a prosadili jsme stavbu vodovodu a kanalizace jako jedni z prvních v okrese Praha-západ. Jako radní bych mohl mít problém tento úmysl prosadit, v pozici podnikatele jsem mohl radnici výrazně pomoci. Investice v obci si tak mohu takto ohlídat a přitom se nedostávám do střetu zájmů.

Kladenští politici na vás netlačili, abyste se trvale přihlásil v jejich městě? To víte, že by chtěli. Snažili jsme se připojit v rámci přerozdělení okresů Červený Újezd ke Kladnu, kam v minulosti patřil. Podporovali to i obyvatelé Červeného Újezdu, ale centrální orgány úmysl nepodpořily, a tak jsme zůstali poslední vesnicí Prahy-západ, hned u hranic okresu Kladno.

Co je nyní doménou vašeho podnikání? Herny, kterých je plná kladenská pěší zóna? To je rizikový faktor činností mých společností. Doménou mé činnosti jsou obchody a restaurace. V dobách ekonomické krize musím dál své zaměstnance živit. Jestliže v této době některé zisky objemově klesají, v jiných sférách zase rostou a jednou z nich je hazard. Jestli se někomu dnes nelíbí, kolik je v centru heren, těžko s tím kvůli platným zákonům město něco udělá. Kdysi jsem radnici varoval, ať nepovolují tolik hracích automatů. Sice z toho město mělo ročně asi čtyřicet milionů korun, ale stát jim zákonem o loterijních automatech prakticky většinu heren vyvlastnil pro sebe. Město z heren, ve kterých jsou výherní loterijní terminály, už nemá ani korunu a s hernami nehnou. A dokud se zákon nezmění, mít ani nebude. Že teď řeší od lidí ze sídlišť jednu stížnost na herny za druhou? Ale za to mohou úředníci. Vydali na radnici kolaudační rozhodnutí, změny užívání? Vydali.

Vy jste to ale před lety udělal ve svých domech také. Ano. Dal jsem provozovatelům heren nájemní smlouvy. Nemůžu tvrdit, že o ty peníze nemám zájem, samozřejmě, že mám. Někdo může říct, podívej se na Ornu, co ten má v Kladně heren. Ano, ale radnice taky. Oni ale na svém účtu mají stovky hracích automatů, já necelých třicet heren. Z toho přímo na hlavní třídě jsem jich do konce června měl sedm. Je to image, kterou u svého jména mít nemusím, chci jen ty peníze.

Město některé herny k prvnímu červencovému dni slíbilo zrušit. Kolika provozovatelům jste smlouvu vypověděl vy? K tomu, abyste je zrušil, musíte mít odvahu. Já na to, že herny jednou budu rušit, myslel dopředu. Proto jsem s provozovateli uzavíral a uzavírám nájemní smlouvy jen na omezenou dobu. Na rok, ale i na dva měsíce. V červnu jsem zavřel čtyři herny. Všichni provozovatelé řvali, ale vystěhovali se. Pro mě jsou herny přechodný stav. Aby z pěší zóny zmizely, k tomu potřebuji spolupracovat i s kladenskou radnicí.

Představitelé města se s vámi dříve často radili, jak v Kladně snížit kriminalitu. Zvlášť ze strany Romů. Vám se to z velké části podařilo. Kriminalita je nyní ve městě hodně nízká. Jak jste to dokázal? Kriminalitu snížíte tím, že vybrané týpky učíte pracovat. To je ovšem oběť nejtěžšího kalibru. To vždycky úpím. Ale s nimi vstávají takzvaní lehálisté a jdou, světe div se, makat. Vypadají jako vrazi, lumpové, ale jsou to moje ovečky. Připadám si kolikrát jako ten mnich. Když jsem v Kladně skoupil většinu pěší zóny, která byla bolševikem určena k demolici, žili v těch domech jenom cikáni. Ti je totálně zdevastovali. Musel jsem všechno od základů rekonstruovat a na tu nejhorší rumařinu jsem najal právě tyhle lidi. Zaměstnal jsem postupně stovky Romů. Trvalo mi hrozně dlouho, než jsem zjistil, jak na ně, jak s jejich mentalitou. Je nepředěláte, s nimi se musíte naučit jednat. Dal jsem jim třeba dopředu peníze za práci a oni je propili, aniž by na práci sáhli. To se mi stalo třikrát, než mi sami řekli, že to nesmím dělat. Dneska většinu Romů znám. Vycházím s nimi, protože se nad ně nepovyšuji. Mně je jedno, kdo jaký je, pro mě je důležitější, že na ně můžu působit. Na ulici mě uctivě zdraví, i když práci u mě už dávno nemají.

Odhalte jednu ze záhad kolem vaší osoby – jste Rom, nebo Čech? Jsem samozřejmě Čech.

Jak se z dobrého grafika stane tak úspěšný podnikatel? Po škole jsem v polovině sedmdesátých let nastoupil do jednoho nakladatelství jako pomocně technický redaktor. Bylo mi pětadvacet. Žil jsem pořád s rodiči na Petřinách. Táta byl inženýr ekonomie a v nakladatelství pracoval jako vedoucí ekonomického odboru. Na grafické škole jsem se vyučil ručním sazečem. Vysokou školu jsem udělal večerně. Pak jsem dělal výtvarného redaktora, vedoucího výtvarného oddělení a šéfa obchodního odboru. Tam jsem se naučil dělat byznys. Podobní jako my měli od státu povolení dělat obchodní činnost, ale za to jsme si zase na sebe museli vydělat. Kdyby mně dneska majetek znárodnili, opět bych se o sebe dokázal postarat.

Po revoluci jste se osamostatnil a začal jste vydávat několik deníků. Zvláště Expres, ať už v regionálních mutacích nebo celostátní vydání, hýbal světem médií na začátku devadesátých let. Prý se o vás tehdy zajímali i politici ze sněmovny. Zajímali a divili se, jak může jeden člověk ovládat tolik tištěných periodik. Báli se, že příliš ovlivním myšlení společnosti. Někteří z nich po mně i šli, ale nic na mě nenašli. Jiní si mě chtěli koupit, ale brzy poznali, že jsem neprodejný. Nesnáším totiž prodejné lidi. Po několika úspěšných letech vydávání Expresu, který jen na inzerci v nejlepší době vydělal mnoho milionů korun, mě tahle činnost přestala vnitřně uspokojovat a deník, který vlastnila moje paní, jsem prodal zahraničnímu vydavateli. Podmínkou bylo, že převezme všechny redaktory a po dobu dvou let je nevyhodí. Za prodej Expresu jsem inkasoval miliony. Expresu se prodávalo i 600 tisíc denně s obratem přes miliardu a půl. Spolu s tím jsme vydávali třeba populární Rodokapsy. Ty šly neuvěřitelně na dračku.

Proč jste z Prahy zamířil právě do Kladna? Měli jsme sídlo v centru Prahy a další kanceláře v okolí. V prvních letech po revoluci šly ceny za metr čtvereční neskutečně nahoru. V metropoli se za metr běžně dávalo dvacet marek. V Kladně jsem platil 190 korun za metr čtvereční ročně. Proto jsem se přesunul tam. Žil jsem už v Červeném Újezdu a měl jsem Prahu i Kladno na půli cesty.

V té době jste koupil první dům v centru Kladna? Vydavatelská činnost vynášela po revoluci opravdu slušně. Když jsem prodal deník, nebyl problém kupovat domy na pěší zóně. Byla to asi evropská rarita, že nějaké město prodává pěší zónu jako celek. Když už jsem koupil třetí barák za asi dva miliony korun, říkali – hele on je snad bezednej, tak jsem koupil osm dalších a pak další. A pořád jsem měl dost zdaněných peněz i na jejich generální rekonstrukce. V Kladně jsem měl tehdy výborné vztahy s první porevoluční starostkou Marií Bednářovou. Kladenskému Expresu fandila. Nikdy jsem nikomu nevyprávěl, odkud jsem na všechno vzal peníze. Pro mě ta hra na tajemno, či záhadno, dělá celkem dobře. Postavil jsem hrad, abych ukázal, jak se žilo v dobách prababiček a jejich předků. Čím jsem pro někoho démoničtější, tím možná líp. Celý můj život byl jeden velký adrenalin. Mně nevadí, když lidé řeknou, že jsem mafián. Pokud tím myslí mafiány, kteří vyznávají filozofii rodina je na prvním místě a za každou chybu se musí draze zaplatit, pak jsem mafián.