Rychle sme to stočili dolů, ale to už nás táhli ven. Někam nás vezli. V kádi nás bylo padesát, pak sto padesát. Když sme uslyšeli koledy, Karel řekl, že sme definitivně dočvachtali. Pak zmizel v podběráku. Potom vytáhli mě a hodili mě na váhu. Věděl sem, že mám tři kila, ale musel sem nějak přibrat, protože sem měl najednou čtyři a půl. A jak tak koukám kolem, všude byla krev a šupiny a taky Karlova ploutev. „Hezčího tam nemáte, vypadá nějakej nemocnej,“ řekla ta velrybí sajtkára.
Vím, že nejsem žádnej DiCaprio, ale stejně mně to hejblo žlučí. Navíc sem byl vždycky zdravej jako ryba! Začal sem se mrskat. Spadl sem na zem, byla tam tlačenice, někdo na mě šlápl a někdo pohotovej mě šoupnul do igelitky. Skončil sem ve vaně v nějaký dost nevkusný koupelně.
Nejhorší byli ti nejmenší, v hlavě fakt vypuštěno, furt do mě šťouchali, furt se se mnou fotili, jednou jsem jim spadnul do záchodu, bylo to horší, než když tenkrát v rybníce hráblo tý štice. Ten největší, taky fakt mělčina, ten zase chodil do tý koupelny kloktat fernet, říkal, že je na dně, ale hladinku měl pořád slušnou a ještě po mně chtěl splnit naprosto nereálný přání. V noci se mě snažila sejmout nějaká cáklá kočka.
Pak sem zase uslyšel koledy. Třikrát vplul do koupelny ten věčně nacucanej se sekáčkem v ploutvi a třikrát zase odplul. Načež dopluli všichni a vejrali na mě jak elektrickej úhoř na zásuvku. Ty malí brečeli tak, že ta vana přestala být sladkovodní. Zase mě šoupli do igelitky a šlo se k řece a tam už jim fakt vodtekla všechna soudnost: pustili mě do tý ledárny! Viděl sem ještě, jak se všichni objímají. Na Štěpána už sem plaval břichem vzhůru.
