Dirigent Chuhei Iwasaki v Plzni bojuje za to, aby se z klasické hudby nestalo muzeum. Pomáhá mu v tom i excelová tabulka
- Přál si studovat klasickou hudbu v Česku. Nejen to se šéfdirigentovi Plzeňské filharmonie splnilo.
- Za svůj úkol Chuhei Iwasaki považuje nastavit repertoár tak, aby orchestr nezněl jako sbírka starožitností. Ale zatímco Bach je zadarmo, autorská práva a licenční poplatky činí některé soudobé autory pro filharmonii nedostupnými.
- Expo v Ósace vykoplo plzeňské filharmoniky k dalším cestám do Japonska.
Mohl by to být zajímavý experiment: zeptat se členů České filharmonie, jaké skladby hráli v listopadu 2003 na svém vystoupení v japonské Cukubě. Pamatovali by si je? Chuhei Iwasaki, který jejich koncert navštívil ještě jako náctiletý, to ví přesně. Hráli Janáčkovu Sinfoniettu, symfonickou báseň V Tatrách od Vítězslava Nováka, Dvořákovu Novosvětskou a Slovanský tanec č. 8.
„Byl to tak intenzivní zážitek, že mě to doslova vtlačilo do sedadla a nedokázal jsem se vůbec pohnout, jak jsem byl ohromen,“ říká Iwasaki. Dojem z koncertu jej ovlivnil natolik, že se rozhodl studovat hudbu v Česku. Podařilo se mu nejen to. Letos tomu bude pět let, co je Chuhei Iwasaki šéfdirigentem Plzeňské filharmonie.
Cesta za učiteli. Z Tokia do Prahy
Iwasaki prožil dětství v Cukubě. Odmala hrál na housle, v devíti se stal členem dětského orchestru a později nastoupil na tokijskou konzervatoř Toho Gakuen. Jelikož škola zastřešovala středoškolské i bakalářské studium, vypadalo to, že je mu souzeno strávit sedm let pouze u jednoho profesora, s nímž si navíc příliš nerozuměl. S tím se nechtěl smířit.
Začal se proto poohlížet po jiné škole. A protože další z jeho kantorů, který ho vedl ve hře na housle, studoval v Rakousku, lákalo Iwasakiho vydat se podobnou cestou.
V té době bylo jeho koníčkem sbírání cédéček, mezi nimiž se objevovaly i nahrávky českých orchestrů. Česká hudba Iwasakiho okouzlila a začal se o ni podrobněji zajímat. Ve vášni ho utvrdil zmíněný koncert České filharmonie. Ohromení, které popisuje, zažil jen párkrát v životě: jmenuje ještě recitál italského houslisty Salvatora Accarda a také Šostakovičův Koncert pro housle a orchestr č. 1 a moll v podání norského houslisty Arveho Tellefsena.
Po rozhodujícím posluchačském zážitku z koncertní síně v Cukubě oslovil houslistku Shizuku Ishikawa, která žije v Česku od roku 1970 a už ve svých devatenácti letech hrála sólově s Českou filharmonií. Iwasaki ji požádal, zda by mu pomohla najít učitele, což nakonec vyústilo v přijímací zkoušky na Pražskou konzervatoř. Do Česka se přestěhoval v roce 2006, kdy mu bylo necelých 20 let. Po studiích na konzervatoři a na HAMU v Česku zůstal, protože – jak sám říká – se mu tady žije dobře.
Housle, nebo taktovku? Zvolil roli, ve které se cítí být lepším muzikantem
V Japonsku se věnoval oborům hra na housle a skladba, jež ho naučily vnímat hudbu jak z pozice hráče, tak skladatele. Nadto získal detailní vhled do hudební teorie a historie, které jej zajímají dodnes. V Česku si k oběma oborům přibral ještě třetí, dirigování. Všechny úspěšně dokončil, a tak se Chuhei Iwasaki může chlubit trojnásobným titulem DiS.
Orchestr jej fascinoval už jako dítě a toužil se jednou stát jeho součástí jako houslista, chtěl si však vyzkoušet i pozici dirigenta. Do ní se nakonec naplno položil. „Vždycky jsem měl povědomí o svých kvalitách a o tom, co nedokážu. Když diriguju, vnímám, že jsem daleko lepším muzikantem, než když jsem hrál na housle. Ale učinit to rozhodnutí nebylo snadné, trvalo mi asi čtyři roky, než jsem k němu definitivně dospěl. Vnitřně jsem to sice věděl, ale dlouho jsem neměl odvahu si to přiznat – housle byly můj celý život a najednou jsem se s nimi měl rozloučit.“
Dirigent musí umět číst doslova i přeneseně mezi notovými linkami
Profesi dirigenta Iwasaki přirovnává k architektovi nebo trenérovi hokejového mužstva. Nezasvěcenému posluchači může připadat, že dirigent zkrátka řídí orchestr v průběhu koncertu, jeho role je přitom mnohem zásadnější. Zodpovídá za nastudování skladby, tudíž jeho práce začíná dlouho před samotným zkoušením s orchestrem. Připravuje se i několik měsíců. „Je třeba prostudovat všechny dostupné partitury, poznámky skladatele, jsou-li k dispozici. Například Gustav Mahler do partitur vpisoval kromě not i plno interpretačních poznámek. Dále prostudovat dostupné nahrávky skladby v podání jiných orchestrů a další materiály. Třeba u Bedřicha Smetany je zdrojem informací i jeho korespondence, v níž se o svých skladbách rozepisuje.“
Jednoduše dirigent se musí seznámit se všemi podklady ke skladbě a se všemi možnostmi, jak ji interpretovat. A jednu z nich si vybrat. „Ale ne podle sebe, ne podle vlastního ega. Cílem dirigenta je, aby skladba zněla co nejvěrněji tomu, jak mohla znít v hlavě skladatele. U řady z nich to už nelze ověřit, a tak se musíte spolehnout na dostupné zdroje a podrobně je zanalyzovat. Také je třeba znát hudební styl dané doby, vědět, jaké nástroje se v té době používaly a jak zněly. Důležitý je i rukopis, z něhož můžete vyčíst, nakolik byla která pasáž pro autora zásadní, už jen z toho, jak pečlivě jsou noty zapsané,“ vyjmenovává všechny proměnné Iwasaki.
Jak šla kariéra od pianissima po forte
První angažmá Chuhei Iwasaki získal v roce 2014 na Pražské konzervatoři, kde dirigoval dechový orchestr. Poté spolupracoval na projektu El Sistema, hudebně-vzdělávacím programu s původem ve Venezuele. Misí zakladatele, venezuelského ekonoma a hudebníka Josého Antonia Abreua, bylo poskytnout hudební vzdělání dětem ze znevýhodněných společenských vrstev a využít tak hudbu k prevenci kriminality.
Díky svému profesorovi z HAMU Norbertu Baxovi dostal Iwasaki možnost dirigovat v plzeňském Divadle J. K. Tyla a posléze zaskočit za jiného dirigenta v Plzeňské filharmonii. „Postupně mě z Plzeňské filharmonie začali oslovovat i na další projekty a v letech 2019–2021 jsem zde byl stálým hostujícím dirigentem. Pak přišel covid a po něm jsem byl šéfdirigent,“ shrnuje svou cestu k postu, který vykonává od sezony 2021/2022.
Povinnosti šéfdirigenta jsou ještě o něco širší, jeho hlavní úlohou je zajistit orchestru takové podmínky, aby mohl hrát nejlépe, jak dovede. „Mojí prací je dosáhnout toho, že Plzeňská filharmonie bude nejlepší na světě,“ říká bez okolků Chuhei Iwasaki.
Aby však orchestr skvěle hrál, nestačí jen cvičit. Jeho výkon ovlivňuje například i kvalita nástrojů, motivující prostředí a psychické rozpoložení hráčů. V souvislosti se zmíněnými vlivy Iwasakiho aktuálně trápí především dvě věci. Tou první je potřeba nového koncertního sálu, kde by orchestr mohl zkoušet i hrát. Nyní zkouší na jiném místě, což podle Iwasakiho není optimální: „Při koncertu jde o hudbu, ale také o její zvuk. Důležité jsou nástroje i prostor, ve kterém hrajeme. Teprve celek utváří výsledek.“ A druhý problém? Jako spousta dalších institucí trpí rovněž Plzeňská filharmonie tím, že peněz je v kultuře málo.
Mým úkolem je udržet balanc
Zmiňované psychické rozpoložení členů orchestru nesouvisí pouze s finanční nejistotou, ale také se skladbou repertoáru. „Nemůžeme hrát jen náročné kusy, to je strašný boj. Musíte neustále cvičit a pořád to nestačí. Člověka to sice posouvá dál po technické stránce, ale zároveň velmi unavuje. Nemůžeme ale hrát ani jen lehké kusy, protože pak bychom zapomínali na ty složitosti a jako orchestr se nevyvíjeli. To je také frustrující.“ Vyvážený repertoár je zkrátka důležitý nejen pro diváky, ale i samotný orchestr.
Repertoár skládá Chuhei Iwasaki na dva roky dopředu a postupuje při tom velmi svědomitě. Když o tom vypráví, ukazuje excelovou tabulku, v níž má skladby rozdělené jednak podle období – baroko, romantismus, neofolklorismus…, jednak podle zemí – české, rakouské, italské… a také podle minutáže. Na základě těchto faktorů vzniká koncertní program celé sezony. Balancovat musí nejen repertoár, ale i samotný provoz. „Šéfdirigent stojí uprostřed mezi orchestrem, marketingem a managementem, přičemž názory a požadavky každého z těchto subjektů dovedou být značně rozdílné.“
Co dělá dirigent pro to, aby vážná hudba nebyla jako muzeum
K Iwasakiho oblíbeným hudebním obdobím patří 20. a 21. století, tedy soudobá vážná hudba. Ze současných tuzemských skladatelů zmiňuje Kryštofa Mařatku, Slavomíra Hořínku, Jiřího Gemrota nebo Jiřího Temla. Ze zahraničních skladatelů neváhá jmenovat Johna Williamse, autora hudby k řadě velkofilmů. A to i proto že dovede dostat vážnou hudbu k širokému publiku.
„Klasická hudba byla po staletí součástí běžného života, ale v nějakém momentě se z něj začala vytrácet. Vznikl precedens, že vážná hudba je jen pro určitou skupinu lidí, a vytvořila se neviditelná bariéra mezi hudbou a většinovou společností. Ze symfonických orchestrů se začala stávat hudební muzea. A to bych moc rád změnil.“
Ukazuje se však, že to není tak jednoduché. Do hry totiž vstupují autorská práva a licenční poplatky za skladby současných autorů. „Je samozřejmě v pořádku, že se skladatelé takto chrání. Ale některé věci se tím pro nás stávají extrémně drahými. Nedávno jsme chtěli hrát Irish Suite od Arthura Duffa, ale za skladbu požadovali částku v řádu stovek liber. To si u nás bohužel nemůžeme dovolit.“
Stejně tak musel Iwasaki oželet jednoho ze svých oblíbených zahraničních skladatelů Jonathana Dovea. I v jeho případě bylo zapůjčení not k nastudování orchestrem nad finanční možnosti Plzeňské filharmonie. Shodujeme se, že rovněž to je důvod, proč se klasická hudba proměňuje v muzeum – na skladby Bacha nebo Mozarta se žádné licenční podmínky nevztahují.
S plzeňskou filharmonií do Japonska
Jedním z největších úspěchů, kterých Plzeňská filharmonie pod vedením Chuheie Iwasakiho dosáhla, byla loňská účast na Expu v Ósace. Plzeňští hudebníci neletěli do Ósaky jen na základě toho, že je vede japonský dirigent. Museli uspět v otevřené výzvě, již česká Kancelář generálního komisaře Expa vyhlásila poprvé v historii tuzemské účasti na světových výstavách. Byl o ni obrovský zájem, přihlásilo se 187 projektů, z nichž komise vybrala a do Ósaky poslala čtrnáct.
Plzeňská filharmonie na Expu 2025 reprezentovala nejen Česko, ale také Plzeňský kraj, který její výpravu finančně podpořil. Ze všech českých krajů měl ten Plzeňský v Ósace nejsilnější zastoupení – a to nejen po kulturní, ale i po gastronomické stránce. Zároveň kraj umožnil vycestovat na Expo do Japonska 69 studentům ze středních škol, jež zřizuje.
Další výpravy domů. Orchestr loni na Expu od začátku září odehrál 30 koncertů, v nichž propojil českou a japonskou kulturu, když zazněly skladby Antonína Dvořáka a Akiry Ifukubeho, skladatelů, kteří hojně čerpali z folkloru svých národů. Většina vystoupení se odehrála přímo v Českém pavilonu, ale několik větších koncertů filharmonie hostil centrální sál Expa, hala Shining Hat s kapacitou dva tisíce lidí. K jednomu z nich se připojil japonský mediální umělec Yoichi Ochiai, který mimo jiné navrhl pavilon sousedící s tím českým.
Společný koncert s Ochiaiem otevřel plzeňským filharmonikům dveře do dalších hudebních síní – přihrál jim vystoupení, za kterými poletí příští rok. Stejně jako výlet na Expo to nebude levná záležitost, do Ósaky letělo 55 hudebníků a samostatné letenky bylo nutné pořídit také pro violoncella. I proto pro nadcházející koncerty v Japonsku hledá filharmonie sponzory. Ti mohou napomoci tomu, aby další japonští teenageři naplno propadli české hudbě.
