„Po Pekingu nám nadávali do slepic, teď mluví o Naganu“ | E15.cz

„Po Pekingu nám nadávali do slepic, teď mluví o Naganu“

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Sedmička přináší otevřený rozhovor se stříbrnými žďárskými basketbalistkami Evou Vítečkovou a Markétou Bednářovou.

Předloni je lidé nazývali olympijskými turistkami, teď je vynášejí do nebes. Žďárské basketbalistky Eva Vítečková a Markéta Bednářová během posledních let zažily s českým „nároďákem“ úspěchy i pády. I proto se po zisku stříbrných medailí na mistrovství světa neopíjejí pomíjivou slávou.

Mnozí vaši cestu za medailí srovnávali s hokejovým Naganem. Souhlasíte?

Vítečková: S tím myslím začala Véča (spoluhráčka Iva Večeřová). Nedá se to srovnávat, ale tenhle úspěch taky nemohl nikdo čekat. Jen máma mi pořád vykládá, že věděla, že budeme hrát finále s Amerikou. Mamča tomu tolik nerozumí, ale je to velká fanynka.
Bednářová: Mně připadá, že když to člověk sám prožívá, není to tak velké, jako když sleduje úspěchy hokejistů. To si říkám: Tý brďo, ty jsou hustý.
Vítečková: Bylo to, jako bychom vyhrály zlato. Když jsme slyšely, kolik lidí přenosy sledovalo… Dostávaly jsme spoustu zpráv, že to lidi i rozbrečelo.

Trenér Blažek si stěžoval, že atmosféru v týmu před MS otravovaly některé výroky. Vnímaly jste to stejně?

Bednářová: Dostal mě jeden článek na internetu, který vyšel den před šampionátem. Trenér Karlových Varů (David Zdeněk) k nominaci řekl, že jsem to měla dlouho dopředu jisté. To mi ukápla slza. Tak jsme si s Evžou řekly, že končíme s články na internetu. Dokáže to strašně rozhodit.

Bylo v týmu poznat, že to nedělá dobrotu?

Bednářová: Vždycky jsme se sešly u Ládi (masér Burian), tam jsme si zanadávaly a víc jsme to neřešily. Ale na atmosféře se to nepodepsalo.
Vítečková: Já jsem to pravidlo s internetem porušila jen po semifinále, to už bylo jedno. Ale máme zkušenosti z jiných turnajů, viz vývozní slepice, jak na nás útočili po Pekingu.

Teď si užíváte ve srovnání s olympiádou roli národních hrdinek…

Bednářová: Lidé bohužel nepochopí, že to neděláš schválně. Že vždycky chceš vyhrát, dát koš, ubránit, ale pokaždé se to nepodaří. Je umění trefit formu na čtrnáct dní.
Vítečková: Lidem v životě taky nevychází všechno, ať už je to sport, nebo práce a osobní život. Je proti přírodě hrát pořád jak z partesu.

Takže vzhledem k předchozím zkušenostem asi neplavete na vlně euforie?

Bednářová: Je to strašně pomíjivé. Víme, jak se lidé dokážou otáčet. Když se ti najednou ozve po pěti letech někdo, kdo ani nenapsal, jak se daří, a teď najednou chce lístky na zápasy. Jak fouká, tak se lidé otáčí. Vítečková: Určitě. Když teď vidím, jak nás po úspěchu všichni oslavují, tak už mám myšlenky na příští rok, protože otazník visí nad pěti holkami i trenérem. Příští rok můžeme hrát na mistrovství Evropy třeba o páté až osmé místo a nikdo se nebude moci divit.
Bednářová: A souvislosti už zas nikdo neuvidí.
Vítečková: Já se teď strašně těšila na tu domácí atmosféru, splnilo se, proč se říká šestý hráč. Kdybychom hrály jinde, tak nevím…

V základní skupině jste zrovna neexcelovaly, kdy jste to zlomily?

Bednářová: Připadalo mi, že jsme tentokrát byly jako Rusky, které se vždycky rozjížděly pomaleji. Forma stoupala a vrchol přišel v pravou chvíli proti Austrálii. Pak už jsme byly na vlně a to jelo.
Vítečková: Úplně z toho dostávám husinu. (ukazuje si na ruce)

A kdy jste začaly věřit v medaili?

Vítečková: S nadsázkou říkám, že až na konci prodloužení v semifinále s Běloruskem. Ale po čtvrtfinále s Austrálií jsme si říkaly, že máme takovou šanci, že prostě musíme nad Běloruskem vyhrát.

Evo, proti Rusku a Japonsku se vám vůbec nedařilo. Kdy přišel ten zlom, kdy jste pak většině soupeřek nasypala přes dvacet bodů?

Vítečková: Byla jsem se sebevědomím dole, nebyla jsem zvyklá, že bych nedala ze hry ani jeden koš. Pomohl mi zápas s Koreou, kdy jsem dala hned ze začátku pár trojek. Asi jsem byla svázaná prostředím velké akce, i když jsem si to nepřipouštěla. Pomohla mi Marky, trenér Blažek, Marian Svoboda (bývalý trenér), volaly mi kámošky, dost lidí mi dalo najevo, že mi věří a že to začne padat. A já potřebovala takový zápas, jako byl ten s Koreou.
Bednářová: Ale bylo to hodně i o způsobu hry, třeba Rusky už Evžu patnáct let znají, byly na ni připravené. Korejky se na Evžu nesoustředily.

Bodů jste nakonec dala – už tradičně – hodně. Který koš si pořád přehráváte v hlavě?

Vítečková: Trojku v prodloužení s Běloruskem, o té mluví spousta lidí. Byl to nejdůležitější koš v kariéře, pomohl k postupu do finále.

Během šampionátu jste měla neuvěřitelnou bilanci trestných hodů (28/28). Na co při nich myslíte?

Vítečková: Řeknu to takhle. Musím se přece trefovat, abych dávala aspoň nějaké body, když mě někdo ubrání jako Rusky. (směje se)

Markéto, jak vy jste byla spokojená s porcí minut, které jste jako náhradnice odehrála?

Bednářová: Byla jsem fakt ráda, že jsem se dostala do konečné dvanáctky. Jednu chvíli jsem o tom dost pochybovala. Počítala jsem s tím, jakou mám roli, že budu zaskakovat za Machuli (Hana Horáková), když si bude potřebovat odpočinout. Proti Koreji jsem si zahrála i na dvojce (křídle).

Vám hodně vyšlo předchozí MS v Brazílii, kde jste odehrála jako žolík z lavičky životní turnaj. Souhlasíte?

Bednářová: Jenže tam jsem právě hrála na křídle, byla jsem uvolněnější. Co hraji na rozehrávce, moc mi to nesedí.

Jak se žije s takovým údělem, když hrajete na postu rozehrávačky, který moc nemusíte?

Bednářová: Abych hrála na křídle, musela bych asi přestoupit jinam.

Evo, situaci ohledně vašeho přestupu do pražského USK rozvířily během přípravy na MS komentáře brněnského trenéra Bobrovského a manažera Hamzy, kterým se nelíbilo, že jdete do Prahy. Naštvali vás?

Vítečková: Reakce pana Bobrovského mě docela zklamala. Nepamatuji se, že bych mu někdy říkala, že bych z Brna šla jen do zahraničí. Mrzí mě to. Jenže spousta lidí neví, proč některé hráčky z Brna odchází. Mně klub za poslední sezonu zaplatil jen třetinu peněz, od ledna jsem nedostala peníze. Je to jednoduché: když člověk nedostává v práci peníze, najde si jinou. A zklamal mě přístup pana Hamzy, který o nás nemluvil zrovna hezky.

Podařilo se vám to během šampionátu hodit za hlavu?

Vítečková: Podařilo. I když mě pan Hamza začal v pondělí před šampionátem (tři dny před zahájením) nahánět, chtěl se sejít a domluvit. V tu chvíli jsem mu napsala, že mám před sebou důležitější věci.

Žďár se letos bez nadsázky stal hlavním městem sportu, čímž narážím na úspěchy Sáblíkové, tria hokejistů, lyžaře Koukala. Přemýšleli jste někdy o tom, čím by to mohlo být? Mládežnickými trenéry, tvrdými podmínkami…?

Bednářová: Čistým vzduchem. (smích) Nevím, tvrdé podmínky nejsou jen u nás.
Vítečková: Takhle jsem nepřemýšlela. Každopádně jsme hrdé, že jsme Žďáračky.
Bednářová: Kde můžeme, tak to hned hlásíme.
Vítečková: Po finále jsme řvaly ještě na palubovce společně do kamery: Zdravíme do Žďáru, zdravíme pana Šafránka a děkujeme. Prý to ale v přenosu nebylo, i když kamera svítila červeně.
Bednářová: To nás mrzelo.

V přípravě jste v rámci teambuildingu zpívaly i karaoke. Co jste vy dvě zapěly?

Bednářová: Zpívaly jsme všechny najednou, byla to sranda. Sama bych nevylezla.
Vítečková: To bych si musela dát tak tři piva, abych do toho šla. Největší tahoun byl Petrovka (asistent Petrovický).

Jako hvězdám se vám dostalo pocty a půlka týmu se objevila před dvěma týdny v talk show Jana Krause. Markéto, jak jste si to užívala?

Bednářová: Kraus byl skvělý, hrozná sranda, dělaly jsme jen křoví, hlavní byla Véra (Veronika Bortelová) s trenérem. Kraus sice o sportu moc neví, ale když dal haluzácky tu šestku, byla jsem mrtvá. Když držel balon, vypadalo to, že si ublíží, nohy mu šly šejdrem.
Vítečková: Já to zmeškala, byl by to hezký zážitek. Ale já jsem ten večer zrovna přebírala byt. Ale mám s trenérem předávat cenu na Slavících.

A také vás přijal na Hradě prezident Václav Klaus.

Bednářová: Bylo to moc hezké setkání. Po oficiální části s námi ještě čtvrt hodiny seděl a dal nám svoji knížku.

O globálním oteplování? Bednářová: Ne, o zahraničních cestách, i s podpisem.

Nebyl nesvůj z toho, že byl menší než většina v sále?

Vítečková: Ne, pochválil nás, jak nám to sluší, že by nás takhle vůbec nepoznal.

Obvykle nezapomenete zmínit díky vašemu mládežnickému trenérovi Ivanu Šafránkovi, pod kterým jste ve velkém sklízely medaile od žákyň po starší dorost. Jaké razil motto?

Bednářová: Obrana, na té všechno záleží.
Vítečková: Pilovaly jsme obranu, i když zrovna na mně to není vidět. Ale já hrála ve Žďáře na jiném postu, než na jaký mě postavili v Brně.

Blahopřejných textovek jste určitě dostaly stovky. Na jakou nezapomenete?

Vítečková: Od Petry Šafránkové, že moc gratuluje celá rodina a že táta je dojatý. To nás dostalo. A taky mi napsal moc hezký dopis jeden starší pán z Pelhřimova, poslal mi fotku s mým dědou. Byla jsem z toho hotová. A Milan Havlík mi napsal, že mě tátovi závidí.
Bednářová: To budou mít Havlíkovic kluci radost. Mě hrozně pobavila ségra (servírka), byla v práci, říkala mi, že taková dýška v životě neměla.

V české lize je jediný adept na titul. Věříte si ale, že letos konečně USK prorazí výrazně i v eurolize?

Vítečková: Věřit musíme a budeme dělat všechno pro to, abychom uhrály co nejlepší výsledek. Máme kvalitní tým, možná se projeví ze začátku menší únava ze šampionátu a nesehranost s cizinkami, ale myslím si, že to zvládneme.
Bednářová: Hlavně v to doufám. Je to těžké teď říct, protože zatím jsme jako tým neodehrály jediný těžký zápas. Ale rozhodně je v týmu lepší atmosféra než loni, kdy bylo v týmu sedm cizinek, letos jen tři.

A kdy si zase společně zahrajete za Žďár?

Vítečková: To bych taky ráda věděla, ale zatím se mi nikdo ze Žďáru neozval. (smích) Asi mají dost hráček, uvidíme za dva roky, to mi končí smlouva.
Bednářová: Viděla bych to tak za pár let. Až budeme mít obě nějaké ty děti a až se budeme doma nudit. (smích)

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video