Podkrkonošské město našlo recept na dlouhý život ve zdraví. Pomáhá přirozený pohyb i blízkost lidí
- Podhorské městečko Jilemnice se podle e15 longevity indexu umístilo na prvním místě.
- Svým obyvatelům, a zejména těm starším, nabízí délku a kvalitu života blízkou pověstným modrým zónám.
- Možná je to i proto, že vše potřebné je tu do několika minut chůze.
Když přijedete poprvé do Jilemnice, rychle si všimnete jedné věci: všechno je tu na pětníku. Z náměstí je to pár minut do nemocnice, parku, školy nebo na sportoviště, v okolních uličkách najdete kousek od sebe malé obchody a služby, jídelnu, kavárny a restaurace. Člověk brzy pochopí, že pro pohyb po tomhle městě nepotřebuje auto, a vlastně ani kolo či koloběžku. Na většinu míst dojde během několika minut pěšky a nejdelší trasa je snad z vlakového nádraží na náměstí: mladší chodec ji ujde za necelou čtvrthodinu. Parkovacích míst v centru mnoho není, protože zkrátka nejsou potřeba. Aspoň pro místní ne.
Tohle by samo o sobě ještě nestačilo k tomu, aby Jilemnice nějak vyčnívala. Na první pohled tohle podkrkonošské město se silnou vazbou na okolní hory působí docela obyčejně. Žije tu asi šest tisíc obyvatel, mají zde pěkné historické centrum a přímo před vchodem na radnici stojí velký dřevěný Krakonoš. Právě tady datovému týmu e15 vyšel nejlepší průnik tří faktorů, jaké se dohromady neskládají zrovna snadno: dlouhý život, vyšší šance dožít se velmi vysokého věku a co nejdelší stáří bez vážných chronických nemocí.
Jak to vypadá v praxi, nám naznačí setkání s náhodnou sedmdesátiletou kolemjdoucí. Paní, která v Jilemnici žije už 50 let, je v místním klubu turistů a jak říká, hodně toho nachodí. Ptáme se na zdejší nemocnici – a ona prohodí něco, co v debatě o dlouhověkosti možná zapůsobí víc než jakýkoli expertní komentář: „Já osobně už jsem tam spoustu let nebyla. Chodím akorát na preventivní prohlídky k obvodnímu lékaři. Jinak nemusím, je to asi 30 let, co jsem byla na operaci žlučníku.“ Pak se ještě zamyslí a dodá, že má vyšší tlak. „Ale je mi 70 let, takže kdo ne,“ poznamená.
Co má longevity společného s Jilemnicí?
Samo dnes tak populární slovo longevity obvykle evokuje laboratoře, exaktní metody zdravého života a vědecké pokusy, jak zastavit nebo zpomalit stárnutí s pomocí ultramoderních technologií. Je to svět, jehož ikonou se stal třeba americký podnikatel Bryan Johnson. Tento osmačtyřicátník, který má na Instagramu téměř 2,5 milionu sledujících, proměnil vlastní tělo v datově řízený experiment a slibuje, že se pokusí do roku 2039 dosáhnout nesmrtelnosti. Přesně dávkovaná strava, desítky doplňků, přísný režim spánku, permanentní měření, kontroverzní procedury. Stárnutí se pro něj stalo bizarním projektem.
Vedle této představy ale existuje i jiné pojetí dlouhého života. Představuje ho koncept blue zones, modrých zón, které vymyslel a proslavil americký novinář Dan Buettner. Označuje místa, kde se lidé častěji dožívají devadesátky i stovky a zároveň si déle udržují relativně dobré zdraví. Sardinie, Okinawa, Ikaria, poloostrov Nicoya či kalifornská Loma Linda se mezi sebou v mnohém liší, Buettner u nich přesto popsal několik společných rysů: přirozený každodenní pohyb, silné sociální vazby, uměřená strava, nižší stres, pocit smyslu a zakotvení v komunitě.
Jilemnice jistě není česká verze buettnerovské modré zóny, ostatně e15 longevity index se ani nesnaží předstírat, že by tento koncept kopíroval. Přesto se v rámci možností a dostupných dat pokusil o nastavení podobných parametrů. A po jednom dni stráveném v Jilemnici, která se umístila na první příčce, je jasné, že důvodů tohle městečko nabízí víc než dost.
Do nemocnice doskáčete po jedné noze.
„Babičce mé ženy je 92, děda zemřel, když mu bylo 91,“ říká starosta Jilemnice David Hlaváč, jehož prý ani nijak zvlášť nepřekvapilo, když jsme se s ním spojili a sdělili mu, že jeho město skončilo v čele našeho indexu. „Spíš to do sebe tak nějak zapadá,“ dodává. Jilemnice se podle něj už delší dobu drží vysoko i v jiných srovnáních a postupně si tak buduje pozici místa, kde se žije dobře. Například na základě žebříčku Obce v datech, který od roku 2018 porovnává kvalitu života v českých obcích, Jilemnice v rámci Libereckého kraje obsadila druhé místo. Je tak před mnohonásobně většími městy, jako jsou například Liberec, Semily nebo Železný Brod.
Když se pak starosta zamýšlí, co za tím může být, začne u typického středobodu snad všech vesnických i městských komunit v Česku: u fotbalu. „Už třeba jenom to, že máme špitál skutečně hned vedle centra, je neskutečné. Já jdu hrát fotbal, a když si zlomím nohu, tak tam po té druhé doskáču!“
Masarykova městská nemocnice stojí v Jilemnici na svém místě už od roku 1934 a patří mezi páteřní zařízení s urgentním příjmem. Coby spádová nemocnice poskytuje péči zhruba 100 tisícům lidí. Teď navíc roste její rozšíření, kde přibude moderní příjem, nové operační sály pro ortopedii, pro pacienty bezpečnější i příjemnější boxový typ intenzivní péče a také zcela nový heliport na střeše. Ten současný je umístěný právě na půl cesty mezi komplexem nemocnice a sousedícím fotbalovým hřištěm. Projekt téměř za 400 milionů má být hotový v roce 2027.
Ředitel Jiří Kalenský, který nemocnici vede už 35 let, vidí umístění Jilemnice na první příčce v e15 longevity indexu v kombinaci více vlivů. „Máme tady rozhodně klidnější život,“ říká a zdůrazní: „Stres je vyvolávající moment minimálně u 50 procent onemocnění, a to jak kardiovaskulárních, tak nervových, má vliv i na cukrovku a mnoho dalšího.“ Kalenský kromě snadno dostupné péče za důležité považuje i prostředí. Připomene jak čistý vzduch, tak dostupnost domácích surovin ze zahrádek, větší samozásobitelství a také sousedské sdílení. Když někdo zabíjí, podělí se, a když je potřeba pomoc, lidé se znají. Senioři sice tvoří 25–30 procent hospitalizovaných pacientů jilemnické nemocnice, místní však podle Kalenského nemocnici nevyhledávají zbytečně a přicházejí skutečně až ve chvíli, kdy je jejich stav vážný.
Kalenský nicméně upozorňuje, že statistiky nemocnosti mohou být částečně ovlivněny i (ne) vykazováním. Jinými slovy ne všechno, co se neobjeví ve statistikách, automaticky neexistuje. Přesto dodává, že v regionu jsou některá onemocnění opravdu méně četná než jinde, což ale kromě místního stylu života přisuzuje také zdejším zdravotníkům. „Jsem na ně pyšný a jsem přesvědčen, že jsou opravdu velmi důslední a snaží se vždy přijít na kořen onemocnění.“
Další obraz z Jilemnice přináší vedoucí místní pečovatelské služby Ilona Otáhalová. Dříve pracovala v okresu Česká Lípa, má proto i osobní srovnání. „Tady v Jilemnici jsou opravdoví horalové, ten tuhý kořínek. Lidé si tu snaží vypomáhat spíš sousedsky než od někoho cizího a do domova jdou opravdu až v nejkrajnější nouzi,“ říká Otáhalová a připomíná, že v Jilemnici ani žádný domov seniorů není. Její služba, jež spadá pod město, se stará o lidi, kteří jsou na pomoci zásadně závislí, včetně ležících klientů, přímo u nich doma. Pečuje takto s deseti pracovníky téměř o 60 klientů. „Máme stoletou paní a máme jednu, které je 99 a tři čtvrtě. Donedávna jsme měli pána, který už odešel do domova do Prahy, protože tam má rodinu, ale ten nás skutečně do poslední chvíle odmítal a ještě v osmdesáti lezl po horách,“ popisuje Otáhalová místní mentalitu. A také ona neopomene zmínit, že velký vliv na zdraví má určitě i zdejší vzduch.
„Prostor, ve kterém se tady v Jilemnici nacházíme, nás hodně předurčuje ke sportu,“ říká starosta Hlaváč. A je to tak, v lese je člověk za pár minut, v blízkém okolí jsou běžkařské trasy i naučné stezky. V zimě se tu jezdí na lyžích, v létě na kolech.
Prosím tě, nezdržuj, nemám čas.
Výzkumy často uvádějí, že to, jak dlouho a v jakém zdraví člověk žije, zhruba z poloviny ovlivňuje životní styl, zatímco prostředí a zdravotní péče přidávají přibližně po 20 procentech a genetika kolem deseti. „Lidé jsou dost překvapení, že genetika ani medicínské technologie nemají tak silný vliv jako životní styl. Je to dobrá i špatná zpráva naráz. Dobrá proto, že to máme z velké části ve svých rukou. A špatná proto, že to máme z velké části ve svých rukou,“ říká Lucie Vidovićová, která se věnuje sociologii stáří a gerontologii. A vzápětí svůj paradox dopoví: všichni víme, co znamená zdravý životní styl, tedy přiměřeně rostlinná strava, pohyb, dobrý spánek, sociální vazby. „Učíme se to od školky,“ připomíná socioložka, „ale dodržovat to už prostě není tak jednoduché.“
Jilemnice nicméně potvrzuje, že sociologická zjištění se nemusejí pouze vtělovat do pouček preventivních kampaní. Tady je to spíš něco, co je vepsané do provozu města. Stačí vejít do místního infocentra. Tři velké nástěnky polepené plakáty zvou na divadla, videoprojekce, vernisáže, přednášky nebo na koncerty. Jen ve druhé polovině března se tu odehrálo šest divadelních představení či jejich projekcí, promítaly se čtyři filmy a proběhlo několik vzdělávacích akcí. „Myslím, že Jilemnice je dobrá pro veškeré věkové kategorie,“ říká pracovnice infocentra Lucie, za níž si starší místní často chodí pro jízdní řády nebo potřebné kontakty a informace.
„Prosím tě, nezdržuj, nemám čas,“ je podle starosty Hlaváče častá odpověď místních seniorů, když je zastaví na ulici. Zdejší nabídka zejména sportovního vyžití svědčí o tom, že nejspíš nepřehání. V Jilemnici mají kromě fotbalového hřiště rovněž krytý bazén, působí tu Sokol i jeden z nejstarších turistických klubů v republice nebo Klub biatlonu, jehož členkami jsou také olympionička Tereza Voborníková a paralympionička Simona Bubeníčková. Sídlí tady i první oficiální lyžařský spolek s kořeny v 19. století, ČKS SKI Jilemnice, od něhož město hrdě odvíjí svůj přídomek kolébka lyžování. Navíc zde právě staví venkovní koupaliště a jediné, co snad v Jilemnici chybí, je ledová plocha.
Město má ale také kulturní dům, digitální kino, divadlo, pořádá taneční, různé plesy a spolkovou činnost podporuje granty. „Třeba v našem Autoklubu Krakonoš se pořád scházejí osmdesátníci a diskutují, ti stejní lidé skoro půl století,“ popisuje starosta.
Velkou zdejší chloubou je univerzita třetího věku, kterou organizuje místní knihovna. Vzdělávání seniorů zahájili v roce 2022 a dnes má desítky studentů a už i 15 absolventů. Podle lektorky Anety Podsedníčkové se zájem o studium neustále zvyšuje. „Výuka se koná jednou za čtrnáct dní a po šesti semestrech čeká členy slavnostní promoce v Praze, kde získají osvědčení o absolutoriu,“ říká.
Pro letní semestr 2025/2026 otevřeli dva kurzy, jeden se zaměřením na jižní Asii a druhý na dějiny Čechů a Němců. S univerzitou se plánuje propojit i místní kino, které chce seniorům nabídnout filmový doprovod k tématům, jež právě studují. „Doufáme, že se nám to podaří rozjet do září, chceme pak seniorům promítání poskytnout třeba v dopoledních hodinách, aby navazovalo na výuku,“ vysvětluje pan Lukáš, který má program jilemnického kina na starosti. Ostatně i zde se místní senioři pravidelně potkávají.
Každodenní kontakt a interakce jako prevence
Podle socioložky Vidovićové hraje to, jak často se lidé setkávají s ostatními, a to i v těch nejběžnějších situacích, ve stáří velmi důležitou roli. „Drobné věci, které se stanou na ulici, při hovoru s lidmi v obchodě, pro seniory mohou být velkým zdrojem opory,“ říká a zmiňuje jednu svou respondentku v důchodovém věku, jež nosila na krku nouzové tlačítko pro zavolání pomoci a přiznávala, že je to jednou za čtrnáct dní jediná věc, se kterou promluví. „Řada seniorů je osamělých. A právě sociální vazby, jakkoli časté, mohou hodně přispívat k tomu, že zcela upřímně neztrácíte vůli žít,“ dodává Vidovićová. V Jilemnici mají i tyto mikrodávky sociálního propojení šanci vznikat skoro samy, ať už je to v klubu turistů, na přednášce, nebo u fotbalu.
Samozřejmě ani tohle místo, jako žádné jiné, není bez trhlin. Starosta mluví o tom, že město potřebuje více mladých lidí včetně lékařů. Pečovatelská služba ví, že s narůstajícím věkem populace bude nutné řešit i pobytové kapacity a že už dnes scházejí lidé, kteří by náročnou péči dělali. „Vzhledem k tomu, že tahle práce není o výdělku, musíte ji zkrátka dělat srdcem. A to každý nedokáže. Chce to lepší finanční ohodnocení a bude stále těžší najít lidi, kteří to budou s přibývajícím počtem seniorů schopni dělat,“ dodává Ilona Otáhalová.
Ani místní soudržnost není jen z romantické pohlednice. Jak starosta, tak socioložka upozorňují, že venkov a menší města není radno idealizovat. Vztahy se mění, lidé mají tendenci zůstávat víc uzavření doma, po covidu zesílil zvyk trávit čas v soukromí a ani menší město automaticky nezaručuje pevnou komunitu. „Je pravda, že občas dá práci lidi přesvědčit, aby nám na ty akce přišli,“ připouští Hlaváč. Jak říká místní sedmdesátnice, je dobře, že město pořádá tolik kulturních a společenských akcí, ale sama se jich příliš často neúčastní.
Lucie Vidovićová přesto tvrdí, že venkov ve statistikách mnohdy vykazuje vyšší spokojenost ve stáří než města, ale není to univerzální pravidlo. Na venkově mohou být silnější vazby a větší pravděpodobnost, že si někdo všimne, když soused už dva dny nepřišel do hospody, takže se za ním někdo vyrazí podívat, jestli je v pořádku. Ve městě je zase víc kultury, možností a podnětů. Jenže městská nabídka může člověka i přesytit a bez skutečných vazeb se její benefity vytrácejí. „Výhody města se možná dají nahradit, kdežto výhody venkova se do města těžko přenášejí,“ říká Vidovićová.
A právě v tom Jilemnice vychází i přes pár stinných detailů jako vítěz. Ne proto že by byla dokonalá, ale protože její nabídka kombinuje vše, co lidé potřebují. „Náš život je tu po všech stránkách opravdu neuvěřitelně bohatý,“ je přesvědčen starosta. Není tady ani samota, ani přetlak, spíš dobře odhadnutá míra pro dlouhý a snad i spokojený život.
