Milý Ježíšku,
zjistila jsem, že hlavně malí lidé Ti píšou. Prý si ty dopisy přečteš a splníš, o co Tě žádají. Tedy za podmínky, že malí lidé nezlobili, poslouchali a i jinak se chovali slušně. Myslím, že jsem letos nezlobila. I když se ze Šumavy valila velká voda, nenechala jsem řeku rozlít do ulic. Ani jinak jsem nedělala problémy.
„Napíchla“ jsem se tedy v hlavním kolektoru na jeden obzvlášť výživný datový kabel a našla Tvoji adresu. A píšu Ti také.
Chtěla bych spoustu věcí. Prstenec dálnice kolem, aby mě auta a náklaďáky nedusily, když se snaží prodrat z východu na sever či ze severu na jih. Velkého krtka, který by se prohrabal na pláň u Ruzyně. Je přece divné, když na největší letiště v zemi i dvacet let po velkém mejdanu na Letné jezdily jen autobusy.
Náměstí u koně, které by nemělo už tu ušmudlanou tvář s odérem buřtů, laciných parfémů „slečen“ a davy naháněčů.
Chtěla bych, aby se vědělo, která fotbalová bohemka je ta pravá, protože tři jsou opravdu už příliš.
Ale hlavně bych chtěla, abych neztratila svoji tvář, protože takovou krásu jinde nenajdete. A aby i ti, které občas štvu, kteří na život ve mně nadávají, tady byli rádi.
