Další cenná kořist přibyla do už tak bohaté sbírky rallyecrossaře z Čímic u Sušice Jaroslava Kalného. Ovládl se svým Peugeotem 206 mezinárodním mistrem České republiky v divizi 1A. Pětačtyřicetiletý jezdec si navíc na tratích evropského seriálu vyjezdil osmé místo. „Domácí titul mě těší, nějaké už mám, ale není jich moc. Dřív jsem jezdil hlavně mistrovství Evropy, které jsem už třikrát vyhrál. Proto osmé místo z Evropy je bída. Za posledních několik sezon je to můj nejhorší výsledek,“ konstatuje Jaroslav Kalný, který přičítá umístění především na vrub technice. „Auto nemáme špatné, ale na evropskou špičku už prostě nestačí. Tak ho musíme pořádně vylepšit. Už teď jsme auto rozebrali, nechceme nechat nic na poslední chvíli. Proto jsem také bohužel muset odmítnout pozvání na listopadové Setkání mistrů v Sosnové,“ říká držitel Zlatého volantu z roku 1998. Jaroslav Kalný byl před jedenácti lety historicky prvním rallyecrossařem, který jej získal.
„Tak na tuhle cenu jsem moc pyšný, vážím si jí, vždyť je to prestižní novinářská anketa,“ podotýká jezdec, kterému z domácích tratí nejvíc sedí ta v Sedlčanech. „Jsem technický typ jezdce, mám raději šotolinu než asfaltový úsek a tratě, na nichž se dá něco vymyslet, kde člověk musí ukázat své umění za volantem. Ty rovinaté, jak jim říkáme na motor, mě nebaví,“ vysvětluje rallyecrossař, který ovšem k závodění poprvé přičichl za řídítky motocyklu. „Za mlada jsem jezdil motokros. Pak ale přišla rodina, měl jsem jiné starosti a závodění šlo stranou. A když znovu nastal čas, klatovský Václav Jarošík mi na jednu sezonu půjčil škodovku a já už za volantem zůstal,“ vzpomíná jezdec, který si také na chvíli z rallyecrossových bitev odskočil do rallye.
„Jezdil jsem s Leošem Čapkem a Tomášem Drástou, nejdřív s třistašestkovým enkem, pak s třistašestkou maxi. Bylo to ale smolné období a já jsem rád, že jsme ho vůbec přežili. Maxík totiž podvozkově moc nefungoval a my měli dvě velké havárky. Ale pak s dvěstěšestkou jsme dojeli i na bednu,“ ohlíží se za jednou životní etapou dnes úspěšný rallyecrossař, který stačí ještě hrát i lední hokej a který se domácího podniku naplno vrátil především kvůli své třiadvacetileté dceři Michaele. Ta se totiž potatila a už od sedmnácti let zatápí soupeřům na rallyecrosových tratích. Jezdí stejnou divizi 1A jako Jaroslav Kalný. „Zatím ještě jí ukazuji záda,“ směje.
„Ale Míša to má v sobě, svůj cit předvádí především na bahnitých a mokrých tratích,“ tvrdí pyšný otec. „Myslím, že její letošní deváté místo v naší divizi nevypovídá o jejích kvalitách. Nejela celou sezonu, navíc ji načala kvůli zlomené noze déle. Určitě má na víc,“ tvrdí pyšný otec. Sympatická světlovláska mužům na trati nic nedaruje, ale ani oni jí. „Schytala už hodně ran. Ale neodradilo ji to, rallyecross ji moc baví,“ říká Kalný. Jediným, kdo ve čtyřčlenné rodině Kalných neusedá za volant nějakého rallyecrossového speciálu, je maminka. Do závodění je totiž i nejmladší z rodu Kalných.
„Nebudeme říkat, že náš malý Jaroušek závodil. Ale spíš jsme ho v bugince vypustili na trať v Sedlčanech, aby se trochu otrkal. Ale je to ještě prcek. Doma, já na čtyřkolce a on v bugině, se honíme, takže si spíš hrajeme. To mu jde, dělat blbiny. Ovšem párkrát jsem už i u něj zahlédl nějaký ten potenciál,“ pyšní se Jaroslav Kalný starší. A maminka? „Ta se o nás hlavně bojí. Ale právě manželce, stejně tak celému mému týmu mechaniků, patří můj velký dík. Bez nich bych nikdy nebyl tam, kde jsem a nedokázal to, co jsme dokázal,“ děkuje Jaroslav Kalný.
