Když mu pak láskyplně vybírám z jeho světlých, voňavých vlásků něco tmavého a smradlavého, cítím, jak se ze mě stává občan. A vzpomenu si na kamaráda, který už léta plánuje vstoupit do komunální politiky se stranou, která bude mít jediný bod programu: zbavit město psích výkalů. Na otázku, jak to chce udělat, odpovídá jednoduše: „Prosadím vyhlášku, že kdo uvidí, jak se pes vykadil a jeho pán to neuklidil, bude oprávněnej a hlavně povinnej jít, sebrat to a majiteli psa to rozmazat po hubě.“ Naráží to na pár právních problémů, ale v zásadě je to asi řešení, které by fungovalo.
Strana ještě nevznikla, kamarád se s nápadem stále pohybuje spíš v hospodsko-ideologické rovině. (Chce to přece jen velkou politickou odvahu, přiznat voličům, že celý váš program se vlastně zabývá… tímhle. Naopak by ta strana ale možná s přehledem porazila jiné strany, které se už léta marně snaží zastřít, že mají celý svůj program uplácán ze stejného materiálu.)
Kamarádova žena, která plně sdílí jeho pohled na trávníky, ale mezitím začala jednat. Od vytrvalého peskování pejskařů, kteří se distancují od závěrečné fáze stravování svého miláčka, přešla k činům. Její sáček trpělivosti se naplnil, když jedna dáma ignorovala její výzvu k odstranění pachové miny, kterou před domem kamarádky nastražil pes dotyčné. Sice se k němu jaksi nehlásila, usvědčil ji ale fakt, že byla se psem prokazatelně spojená vodítkem. Kamarádka proto vyběhla z domu s igelitovým pytlíkem, lejno sebrala a paní doběhla. A pak jí ho ještě teplé v tom sáčku strčila do zadní kapsy u kalhot. (Fakt to udělala!) Na vyděšený dotaz majitelky psa, co to dělá, odpověděla poměrně věcně: „Zapomněla jste si tam hovno.“
Rozum do kapsy
Nerad zpochybňuji jakékoliv lidské nebo psí svobody, ale kdykoli se můj syn v parku rozběhne na trávník, prožívám stejné pocity, jako by vběhl do minového pole.
