Šansoniérka Juliette Gréco: Smyslná múza poválečné pařížské bohémy
Jean-Paul Sartre o ní napsal, že její hlas má v sobě miliony básní. Juliette Gréco byla múzou poválečné pařížské bohémy - černě oděná, mladá, smyslná a provokující. "Královna existencionalistů" tehdy ovládla Francii a šanson s úspěchem vyvezla i do světa. A od té doby zpívá celý život.
Texty písní pro ni psali samotný Sartre, Boris Vian a další. Úchvatně zpívala zhudebněné básně Jacquese Préverta, Charlese Aznavoura, Jacquese Brela, Georgese Brassense či Serge Gainsbourga.
A úspěch zažívala i v novém tisíciletí. Dál koncertovala, vydávala alba. V roce 2004 opět excelovala v pařížské Olympii a v dubnu 2012 jí ve vyprodaném hledišti divadla ve Stuttgartu tleskalo publikum vestoje.
Juliette Gréco se narodila 7. února 1927 v Montpellier na jihu Francie. Její otec byl policejní komisař a rodiče se záhy rozvedli. Juliette vyrůstala u prarodičů v Bordeaux až do roku 1933, kdy ji matka odvezla do Paříže. Od roku 1937 již desetiletá holčička tančila ve sboru pařížské opery.
Za války její matka pracovala v odboji a v roce 1943 ji zatklo gestapo, společně s Juliette a její sestrou. Matku a sestru deportovali do Ravensbrücku, odkud se vrátily až po válce. Juliette propustili a ujala se jí přítelkyně její matky, herečka Helene Duková, přivedla ji ke zpěvu a k herectví.
Veřejný pěvecký debut si Juliette odbyla až v roce 1949 v klubu Le Boeuf sur le Toit: "Přede mnou v sále seděli všichni, kdo v té době v Paříži něco znamenali. Jean Cocteau, Darius Milhaud, Sartre, Simone de Beauvoirová, Francis Poulenc... Měla jsem strašnou trému," přiznala později.
V téže době prožila "zázrak lásky" se slavným americkým trumpetistou Milesem Davisem, i když on neuměl francouzsky a ona anglicky.
Již její debutový singl Je suis comme je suis (1951) s Prévertovým textem sklidil ohromný ohlas. A v roce 1954 poprvé triumfovala v legendární Olympii.
Zažila i herecký úspěch ve snímku Orfeus Jeana Cocteaua z roku 1949. V 50. a počátku 60. let se dostala i do Hollywoodu, kde okouzlila mimo jiné mocného šéfa studia 20th Century-Fox Darryla Zanucka.
Než se vrátila za svou hlavní láskou - šansonem - zpátky do Francie, pracovala mimo jiné s Johnem Hustonem nebo s Orsonem Wellesem. Celkem se objevila asi ve dvaceti filmech.
Další léta jí přinesla nové nahrávky, nespočet turné a koncertů, ale též ústupy ze slávy a několik comebacků. V prosinci 1975 oslnila "dáma v černém" pražskou Lucernu, v roce 1981 na pódiu v Chile urazila Pinochetovu vojenskou diktaturu zpěvem zakázaných písní.
Zpět do "světel ramp" ji vrátila autobiografie Jujube (1982) a také úspěšné studiové album (1993) s brazilskými hvězdami Caetanem Velosem a Joaem Boskem.
Svou kariéru považuje devadesátiletá a třikrát vdaná Gréco (herci Philippe Lemaire, Michel Piccoli a hudebník Gérard Jouannest) za dlouhou cestu plnou drobných krůčků, nadšení i zklamání. "Je to život plný práce. Je to celý život...," vyznala se jednou.