Má za sebou první narozeniny a křest debutové desky Pea Chew. Kapela Shoe Cut nechyběla téměř na žádné hudební akci Karlovarska. Na monstrózní festivaly se ale nechystá. „Kluci by chtěli, ale já velké festivaly nemám rád. Kvantita pro mě degraduje kvalitu,“ říká zpěvák a textař Pavel Krüger, jehož tričko s provokativním nápisem dalo před rokem kapele název.
Jak vlastně vaše kapela vznikla?
Dostali jsme nabídku dělat předkapelu skupině Noisebone, která křtila elpíčko v ostrovském M-Klubu. Koncert měl obrovský úspěch. Lidé skandovali Shoe Cut, Shoe Cut… Tehdy vznikl ten pokřik. Když jej křičelo pět holek, byl to můj splněný sen. Řekli jsme si, proč nehrát dál, i když náš slušný basák z učitelské rodiny protestoval proti názvu. Ale lidi nás tak už znali. Nejtěžší bylo prosadit název elpíčka. Ne, že by spoluhráči nebyli heterosexuální, ale přišlo jim to drsné.
Je Shoe Cut splněným snem muzikantů, kteří už mají něco za sebou?
Určitě. Jen s tím rozdílem, že já už jsem hrál asi osm let s Tomášem Zemanem. Ráďa, syn Jindřicha Pelce, je podle mě nejlepší basák v republice. Měli jsme spolu už pár projektů, ale průšvih byl v bubeníkovi. Potřeboval jsem někoho kreativního se zajímavějšími rytmy. Mám rád lámané jungle rytmy, breakbeaty, a chtěl jsem někoho, kdo to hraje živě.
Každá vaše skladba je úplně jiná. Je to dané tím, že máte každý rád jiný druh muziky?
Každý z nás má rád všechno a všechno tam chce. Děláme si legraci z hudebních stylů, máme rádi, když se v půli písnička zlomí z hip hopu do jazzu. Naše hudba vzniká improvizovaně ve zkušebně.
Máte za sebou obrovskou spoustu koncertů. Chtěli jste být koncertní kapelou, nebo to všechno byla náhoda?
To byla úplná náhoda. Vznikli jsme kvůli jednomu koncertu a po něm nám začali lidi volat denně kvůli dalším. Nejdřív jsme byli takoví náhradníci různých i slavných kapel a pak se spustila velká vlna zájmu. Hráli jsme dva až tři koncerty za víkend.
