Srážek v téhle zemi nikdy nebylo dost na to, aby pokryly potřeby zemědělců. Ománci proto už v dávné historii vytvořili systém zavlažovacích kanálů nazývaných „faladž“. Jejich množné číslo vyjadřuje slovo „afládž“, které se používá jako souhrnný název důmyslné sítě rozvádějící vodu. Dodnes v kraji existují asi tři tisíce takových systémů kanálů a archeologické nálezy naznačují, že na stejném principu lidé zavlažovali tato extrémně suchá území už před 2500 lety před naším letopočtem.
„Jsou velmi jednoduché – přivádějí vodu z podzemí i z horských řek a fungují na principu gravitačního samospádu,“ vysvětluje mi čtyřicátník Abdulláh z města Súr. „Pětice afládž z regionů ad-Dáhílija, aš–Šarkíja a al-Bátina se dostala i na Seznam památek UNESCO,“ dodává. Ománci kanály rozdělují na tři typy. Dawúdí faladž dosahuje hloubky až desítek metrů pod zemí a podzemní voda v něm proudí celý rok. Ghaili faladž probíhá několik metrů pod povrchem a jeho zdrojové vody pocházejí z drobných vodních toků a jezírek. V období sucha vysychá. Ayni faladž vodu odvádí přímo z pramenů a studní.
Voda z hor
Podle prací Abulbašíra Šahalama z Univerzity sultána Kábúse v Maskatě jsou afládž zdrojem třetiny veškeré spotřeby vody v sultanátu a zásobují 35 procent zavlažovaných ploch v kraji. Voda v nich pochází zejména z horských masivů tvořených porézním vápencem (dokáže vodu zadržet), kde je roční úhrn srážek až devět set milimetrů. Více než třímilionová populace Ománu si v současnosti výrazně vypomáhá i získáváním sladké vody odsolováním z moře s denní produkcí počítanou v desítkách tisíc metrů kubických.
Nejčastěji pěstovanými plodinami v kraji jsou datle, banány, mango, obilniny a mnoho druhů zeleniny. Ve vyšších horských polohách je klima příznivé i pro meruňky, broskve, vlašské ořechy a hroznové víno. Země, jejíž obhospodařovaná půda představuje asi jen jedno procento rozlohy, však potraviny ve velké míře dováží. Roční objem dovozu v současnosti představuje přes dvě miliardy dolarů, do konce dekády se má dokonce zdvojnásobit.
Skoky v Bimma
Spalující odpoledne na pobřeží Ománského zálivu mezi Maskatem a Súrem vylidňuje ulice malých vesnic. Život teď plyne jen v útrobách nízkých domů a klimatizovaných kabinách aut. Každý hledá úkryt a stín, přičemž přirozených míst, která by poskytovala ochranu před slunečními paprsky, v okolní krajině moc není. O to příjemnější je sestoupit k propadlině Bimma ležící v blízkosti stejnojmenné obce.
Bimmah sinkhole, jak zní její oficiální název v angličtině, klesá do úrovně přibližně třiceti metrů pod okolní terén a její dno zdobí modré jezírko s čistou vodou. Koupání si tu oblíbili hlavně místní chlapci a turisté – ománským dívkám a ženám společenské normy vyplývající z náboženství takovou zábavu nedovolují. Ty jen od zídky na okraji propasti s respektem a možná i kouskem závisti sledují domácí mládence připravující se na nebezpečný skok.
„Vypadá to dobře, ale neudělal bych to za nic na světě,“ říká indický podnikatel Abhay žijící v Ománu, jenž se sem vydal s rodinou. Mládí a odvaha jsou však silnější než obavy a strach a šlachovití mladíci jeden po druhém mizí v hlubině, než se po chvilce ozve nepříjemný zvuk jejich tvrdého dopadu na vodní hladinu. Zpět nahoru míří mokří po betonových schodech – jediné cestě vedoucí k jezírku na dně propasti určené běžným smrtelníkům.
Koupaliště v údolí
Wádí Tíwí, jedno z nejkrásnějších údolí v oblasti, vytvořila voda ve skalách nad stejnojmennou vesnicí, ležící na pobřeží asi sto padesát kilometrů jihovýchodně od Maskatu. Kdo se sem chce vydat, musí se nejprve za nevelkou sumu nechat převozníkem přeplavit na motorovém člunu na druhou stranu horské řeky a dále se podél jejího toku a kanálů faladž přesunout pěšky do lůna hor.
Odměna za trochu námahy je v údolí bohatá: pozorovat tu lze pestrobarevné vážky a do očí se zahledíte čtyřnohým plazům, kteří se vyhřívají na skalách. Hlavním lákadlem wádí je ale koupel v průzračné sladké vodě. Ti odvážnější si můžou zaskákat do modré hlubiny z okolních útesů nebo si zaplavat v úžině, do které se lze i ponořit a proplavat potopeným skalním tunelem až do překrásné podzemní jeskyně.
Kouzlo ománských wádí postupně objevuje stále více lidí, a tak hlavně během víkendů a státních svátků v nich určitě nebudete sami. Směřují sem domácí i zahraniční rodiny s dětmi, ale i zaměstnanci firem sídlících v nedaleké Dubaji, pro které je ománská příroda jiným, krásnějším světem a relaxací po čase stráveném v budovách ze skla a betonu.
V sousedním údolí Wádí aš-Šáb se v září roku 2012 uskutečnilo finále soutěže skoků do vody ze skalnatých útesů zvané Red Bull Cliff Diving. Teplota vody okolo pětadvaceti stupňů a ideální podmínky v údolí si sportovci pochvalovali, přílišná publicita se však pro údolí může stát dvojsečnou zbraní. Nejdůležitější je zachovat jejich přirozenou krásu a rovnováhu, aby se nestala jen vyhledávaným cílem podobných komerčních aktivit.
Rybky z Baní Chálid
Na druhé straně stejných hor, v jižním úbočí přes dva tisíce metrů vysokého vrcholu Džabal Chadar, můžeme najít další sladkovodní údolí: Wádí Baní Chálid, které je nejznámějším z wádí v celém regionu Šarkíja.
Ve vsích ležících v hluboko zaříznutém údolí klidně plyne podvečer a zdejší chlapci a muži hrají přímo na cestě fotbal. Ve stínu palem se jim sportuje výborně, navíc se mohou zchladit ve vodě o pár stovek metrů výše. Koupání v Baní Chálid má navíc zajímavé specifikum. V jeho vodách žijí drobné rybky rodu Garra, které se plavcům starají o bezplatnou pedikúru. Jakmile se člověk postaví na kamenité dno, připlavou jich celá hejna a okusují lidem kousky odumřelé kožní tkáně.
„Zpočátku je to trochu nepříjemné, ale já jsem si už zvykl a líbí se mi to,“ říká místní mladík Muhammad a ukazuje na houf šedých rybek hemžících se okolo jeho holeně. Ty se shromažďují hlavně okolo drobných odřenin, ranek či v blízkosti prstů a svoji práci dělají skutečně precizně. Proceduru, která je dnes v našich končinách podnikatelským hitem, si tu lze vyzkoušet zadarmo ve volné přírodě. A i když je oblíbená, podle lékařů má i svá rizika, především možnost přenosu infekcí.
Zejména během volných dní je Wádí Chálid plné lidí, mezi kterými v posledních letech přibývají cizinci. Příjemným překvapením je pro nás náhodné setkání s českými a slovenskými piloty pracujícími v Maskatu pro aerolinie Oman Air. Do Ománu lidé nesměřují náhodou – je krásný a klidný. Krajina, spravovaná už více než čtyři desetiletí sultánem Kábúsem, je výjimečná i z pohledu bezpečnosti. Díky téměř nulové kriminalitě si například francouzská rodina se dvěma malými dětmi staví stan přímo v blízkosti turistického informačního centra a jeho zaměstnanec v tom nevidí nejmenší problém.
Jako by dny a noci, které chce země a její lidé poskytnout svým hostům, měly být stejně vzácné a sladké jako vody Ománu.
Na cestu po Ománu
* Víza do Ománu mohou držitelé pasů Evropské unie získat přímo na letišti v Maskatu. Platnost mají deset dní a stojí pět rialů (na měsíc za dvacet rialů). Kurz ománského rialu je přibližně 51 českých korun za rial.
* Protože benzin stojí v přepočtu jen okolo šesti korun za litr, doprava v zemi je levná, ať už autobusy, minibusy nebo taxíky, které často berou více cestujících, nebo půjčeným autem. Příkladem je cesta z letiště asSíb do Maskatu, která minibusem vyjde asi na dvacet korun. Při zapůjčení vozidla je potřeba vlastnit mezinárodní řidičský průkaz a kreditní kartu.
* Ubytování v Ománu je poměrně drahé, nejlevnější pokoje – převážně v hotelech vlastněných Indy – stojí tisíc korun na noc a jejich kvalita ne vždy odpovídá ceně. Na mnohých místech je však možné spát ve stanu.
* Omán je bezpečná země s velmi nízkou kriminalitou. Nelze ale opomenout skutečnost, že jde o poměrně konzervativní muslimskou společnost, a tomu přizpůsobit chování i oblečení.
* Restaurace nejrůznějších cenových kategorií jsou po celé zemi, v menších městech a na venkově je výběr pochopitelně menší. Ceny jídel jsou nižší než u nás, nejčastěji si dáte sawarmu – chlebové placky plněné kuřecím masem –, jídla z ryb, drůbeže a rýže. Nejoblíbenějšími nápoji jsou čaj, káva a nealkoholické slazené nápoje.
Článek vyšel v časopisu Lidé a Země
