Ještě starým rohlíkem nakrmit labutě a kachny a můžeme vyrazit za dobrodružstvím.
U kasy se sápu malýma ručkama po dřevěné desce, natahuju na špičky, abych vůbec viděl nahoru na tu paní, od které si maminka kupuje lístky. Hurá, lístky máme a s pocitem obrovské radosti se rozbíhám do útrob hlubocké zoologické zahrady.
Jako správně nabuzené dítko popoháním rodiče, aby trochu přidali do kroku. Vždyť jsme v zoo, proč musí chodit tak pomalu! Hned za kasou ale číhá stánek se zmrzlinou, zkouším tedy u mamky zaškemrat, co kdyby náhodou. Prý ne, až po obědě. No jo, jsem trochu zklamaný, ale jen chvíli.
U výběhu medvědů nebo u voliér s ptáky má dětská radost propuká naplno. Na zmrzlinu si ani nevzpomenu. Není na ni ani čas. Přebíhám od jednoho výběhu k druhému, míjím vlky, sleduju velkou sovu anebo pořád číhám, kde se asi tak může schovávat ten barevný ptáček, který je namalovaný na cedulce. Škoda, že čas v zoo tak rychle utíká. Jedeme zase domů, mávám otočený na zadních sedačkách škodovky zvířátkům a slibuju jim, že se zase vrátím.
I když se za ta léta zoologická zahrada neskutečně změnila, vsadím se, že malé děti vnímají návštěvu zoo pořád stejně, jako já na konci osmdesátých let. A co teprve, až se dostaví další nové pavilony a výběhy. Třeba pro medvědy. Potom už svoje ratolesti možná budete muset ze zoo táhnout domů násilím. Anebo jim slíbit další návštěvu.
