Fascinoval mě totiž obrovský řetízák, kde musí být z padesáti metrů nad zemí zajímavý výhled na Prahu.
Vyrazili jsme. Z nostalgie jsem vystřelil své ženě papírovou růži (až napotřetí), svezli jsme se na labutích a horské dráze. Konečně jsme se přiblížili k mému kolotoči.
Připnuli jsme se na sedátku kolem břicha tenkým řetízkem. Napjatě jsem čekal, jaké to bude. Kolotoč se rozjel a začal stoupat. V tu chvíli se to stalo.
Asi patnáct metrů nad zemí jsem si uvědomil, že sednout na tuto věc byla strašlivá chyba. Volně plandající nohy nad neustále se zvyšující propastí nějak změnily mé vnímání světa.
Bože, já musím okamžitě dolů! I kdybych ale křičel, stejně by to nikoho nezajímalo. Hrůzou ztuhlý jsem kroužil na areálem nekonečných šest sedm minut. Úplně mi to zkazilo víkend.
Teď se mi ta historka krutě připomněla. Po náročném půl roce jsme se ženou vyrazili na minidovolenou do Granady a na Gibraltar.
V letadle, hned poté, co jsme se odlepili od země, se dostavil můj znovu objevený strašlivý pocit z kolotoče. Závrať, ztuhlé tělo a studený pot. Čekalo mě ještě dalších pět letů…
V letadle jsem přitom nikdy předtím nic podobného nepociťoval. Nakonec jsme se v pořádku vrátili, ale vím, že do letadla mě už nikdo nedostane. A to všechno kvůli jedné jízdě na řetízkovém kolotoči…
