Život na zámku: Kdo mi závidí, toho bych s chutí nakopl

Žádné šaty s vlečkou, služebnictvo a vyjížďky na koních. Sedmička zjistila, že život na zámku jsou hlavně starosti.

Empírový zámek, rokokový porcelán, barokní nábytek, anglický park. V benátských zrcadlech jako by se odrážely podoby dam v bohatých róbách a s bílými parukami na hlavách. Takhle nějak lidé znají hrady a zámky ze školních výletů nebo z víkendů s rodiči.

„Když mi někdo závidí život na zámku, nejraději bych ho nakopl,“ prohlašuje Jaroslav Pácha, majitel zámku Zbiroh. Patří do celkem početné skupiny lidí, kteří si koupili zámek, opravují ho a zpřístupňují lidem.

V letech, kdy všechno patřilo všem, a nikdo se o nic nestaral, v zámcích sídlily státní statky, učňovské internáty nebo vojenské posádky. „Tady byly propadlé stropy, vytlučená okna. Všechny dveře na zámku byly takové ty panelákové, původní tu zbyly jedny jediné,“ vzpomíná Pácha na své první setkání se Zbirohem, na němž léta působila armáda. „Byl v zuboženém stavu a nikdo ho nechtěl,“ říká Pácha.

Zámek, původně opevněný hrad, vznikl na konci dvanáctého století. O dvě stě let později se stal majetkem Karla IV. V sedmnáctém století sloužil jako vězení. V polovině devatenáctého století se jeho majitelem stal železářský a železniční podnikatel baron Strousberg. Ten však brzy zkrachoval a zámek koupili Colloredo-Mansfeldové. Jim ho stát v roce 1945 zkonfiskoval a od té doby tu byli vojáci. Od roku 2004 patří Zbiroh Jaroslavu Páchovi a jeho společnosti.

„Původně jsme provozovali gastronomii a catering na Žofíně a hledali jsme nějakou lokalitu mimo Prahu, kde bychom také mohli nabízet své služby,“ vzpomíná majitel. „Nenašli jsme zámek Zbiroh, ale zámek Zbiroh si našel nás. Jeho genius loci po nás sáhnul a vybral si nás, abychom to byli my, kdo ho dá dohromady a bude ho provozovat,“ dodává muž.

Do roka se mu podařilo zámek uvést do takového stavu, že mohl přivítat první návštěvníky. „Zprovoznění zámku obnáší jediné, spoustu práce,“ říká Pácha. Pak připustí, že ještě spoustu peněz. Na obnovu Zbiroha padly prý veškeré rodinné úspory. Musel prodat i pražskou firmu. Původně podnikatelský záměr se změnil v osobní vztah a vášeň. Podřídit se mu musela i manželka a děti.

Vlastnictví zámku člověku změní žebříček hodnot. „Do té doby myslíte jen na sebe a na svou rodinu. Potom začnete myslet jenom na zámek, co je pro něj dobré, co je pro něj vhodné,“ říká Pácha.

„Zámek, to je práce od nevidím do nevidím, ale je to něco, co tu po vás zůstane. Je to krása, která člověka baví,“ uzavírá majitel.

Ze statku farma

I historie zámku v Újezdě nade Mží sahá přinejmenším do dvanáctého století. V letech socialismu sloužil státnímu statku Úlice. Teď už ho skoro dvacet let vlastní manželé Slepičkovi. Na rozdíl od ostatních majitelů, oni po zámku nikdy netoužili.

„Chtěli jsme hospodařit na vybraných polnostech a k nim jsme museli vzít hospodářské budovy od zámku. Zámek tehdy patřil pionýrům. Ti ale na jeho údržbu neměli peníze, tak nám ho prodali,“ vysvětluje Jan Slepička.

Celý areál postupně proměňuje v místo, kam míří hlavně rodiny s dětmi z města. Čeká je tu totiž setkání s venkovem a jeho historií, kde nechybí ani spousta kdysi běžných domácích zvířat či vybavení hospodářství. Na otázku, jestli někdy litovali, že si pořídili zchátralý zámek, Slepička kroutí hlavou. „To ne. K tomu musí mít člověk vztah. Je to záliba. A práce, která nikdy nekončí. Nikdy nemůžete říct, že je něco hotové. Skončíte s opravou na jedné straně a na druhé můžete začít,“ říká muž, který do života kolem zámku už zapřáhnul celou rodinu.

Sedm kilometrů dělí zámek v Újezdě od dalšího soukromého zámku, Luhova. I jeho dějiny se píší více než sedm století. I tady ve druhé polovině století dvacátého hospodařil státní statek. V roce 1996 ho koupili manželé Němcovi a o deset let později tu přivítali první návštěvníky.

„Manžel chtěl zámek, a tak jsme objížděli a hledali. Tenhle barokní zámek se mu zalíbil, tak jsme ho koupili,“ líčí Marie Němcová.

„Byl v dezolátním stavu, z původního vybavení v něm samozřejmě nebylo vůbec nic,“ vzpomíná Němcová. Problém byl i s opravou. Neexistovaly žádné dobové fotografie, obrazy, rytiny, zkrátka nic, z čeho by se dalo vycházet a navracet Luhovu původní podobu. Noví majitelé museli vystačit s vědomostmi o tom, jak vypadala architektura v době vzniku zámku.

Dnes je na Luhově stálá expozice, která mapuje vývoj jízdních kol od prvopočátků po současnost. Zámecké interiéry zdobí grafiky anglického malíře Williama Hogharta. Návštěvníci si tu mohou prohlédnout i původní černou kuchyni.

Němcovi tu mají i vlastní obytné prostory, ale bydlí tu jen přes léto. „Jinak je tu zima,“ vysvětluje Němcová. A přestože i ona připouští, že vlastnictví zámku rovná se spousta práce a starostí, spát na zámku je podle ní pocit, který to všechno kompenzuje.

Návrat domů

V Plzeňském kraji mají rodová sídla dva staré české šlechtické rody, v jejichž žilách koluje krev Přemyslovců: Lobkowiczové a Czerninové. Oba se sem vrátily.

„Život v zámku asi nejlíp definovala moje matka: zima, dlouhé tmavé chodby a na toaletu vždycky daleko,“ říká Jaroslav Lobkowicz na chodbě zámku v Křimicích. Na jeho dezolátním stavu se podepsalo půl století, kdy sloužil jako učňovský internát Škodovky.

Nábytek a ostatní vybavení se ocitlo ve sbírkách jiných zámků, v Národní galerii a Národním muzeu. Kachlová kamna nahradilo ústřední topení. Park zpustl. Co kupodivu přežilo, je unikátní soubor soch Lazara Widemana a jeho otce. Celkové škody odhadují Lobkowiczové na víc než sto milionů korun.

Práce tu postupují pomalu, ale letos si zámecký pán chce dát k životnímu jubileu velký dárek, a to zrekonstruovanou zámeckou kapli s bohatou výmalbou Julia Luxe

„Je hodně zdevastovaná a je tu hodně práce pro restaurátory, takže nemůžeme přesně říct, jestli kaple bude opravená v srpnu k narozeninám pana Lobkowicze,“ říká údržbář zámku Petr Koudelka.

Zatímco rodina Jaroslava Lobkowicze v rodovém zámku dnes nebydlí, Czerninové se na svůj zámek Lázeň v Chudenicích vracejí doopravdy.

„Nejdřív jsem Lázeň vůbec převzít nechtěl. Už na první pohled mi bylo jasné, že oprava bude stát víc, než kolik mám momentálně v kapse. Ale teď už jsem rád, že jsem to udělal,“ říká Karel Eugen Czernin. „Pocházíme odtud, jsme Czerninové z Chudenic. I proto začínám opravy od soukromé části a nikoli od veřejné. Abych tu mohl být i s rodinou,“ vysvětluje hlava czerninského rodu.

V lednu tu skončila první etapa oprav hraběcího bytu a začalo se s opravami dalších částí. Tady bude opět fungovat restaurace a salonky.

„Teď jsme začali s opravou parkových pěšin. V parku se objeví také lavičky, stojany na kola a altán a bude tu i nový informační systém o historii místa a nejzajímavějších dřevinách, které zde rostou,“ říká správce czerninského majetku a starosta Chudenic David Klíma. A dodává, že o chudenické pouti si budou moci návštěvníci zámeckého areálu prohlédnout výstavu místního mysliveckého sdružení a organizace svazu včelařů. Mít zámek, to ovšem neznamená jenom ho opravit. Rozlehlý objekt má také vysoké provozní náklady, a tak zámeckým pánům nezbývá než ještě k tomu všemu vymýšlet nejrůznější akce a aktivity, které pomohou zámek uživit. Proto památky, které jsou v soukromých rukou, nabízejí kromě expozic a prohlídkových okruhů ještě třeba ubytování, stravování a spoustu akcí.

Zoostezka i oppidum

V Újezdě nade Mží je třeba možné projít zoostezku domácích zvířat. Na jejím konci vyrůstá keltské oppidum. Kromě toho tu pořádají akce pro školy a školky, příměstské tábory nebo 7. dubna populární křepelčí hody.

Zbiroh se stává atraktivním místem pro pořádání večírků, společenských akcí, svateb i výstav. Aktuálně třeba jde o expozici Tvář Leonarda da Vinci - Příběh rytířského řádu templářů.

Spoustu akcí v zámeckém parku nabízejí každoročně Křimice. V červnu tu divadelní spolek Jezírko pořádá hned dva divadelní festivaly pod širým nebem, funguje tu letní kino a místní spolky a organizace sem zvou malé i velké na řadu dalších programů. „V jízdárně tu sídlí umělečtí kováři. S nimi bychom rádi připravili víkend věnovaný starým řemeslům,“ říká Petr Koudelka.

Vlastnit jakoukoli budovu, na kterou se vztahuje památková ochrana, je v obecné představě hrůza a noční můra. Ve skutečnosti to tak vůbec být nemusí. Pokud majitel není vysloveně barbar a nemíní dávat do barokních oken blikající neony.

„Oceňujeme, když pod jakýmkoli vlastníkem památkový objekt vzkvétá a je obnovován. V podstatě záleží na druhu obnovy a komunikace,“ říká mluvčí Památkového ústavu David Růžička. Ani majitelé zámků, Němcovi, Slepičkovi, Jaroslav Pácha i Czerninové a Lobkowiczové si na komunikaci s památkáři nestěžují. „Ze začátku to samozřejmě trošku byl boj, než jsme se poznali. Pak už bylo všechno v pohodě,“ tvrdí majitel Zbiroha.

Pustnoucích památek je v našem kraji pořád ještě spousta. A památkáři by určitě uvítali, kdyby se pro každou z nich našel „adoptivní rodič“. „Každá by si zasloužila, aby se jí ujal střízlivě uvažující jedinec, který odhadne své síly k provedení mnohdy nelehké a časově či finančně náročné obnovy,“ říká Růžička a dodává, že nemusí jít hned o zámek. Pečovat se dá třeba o malá Boží muka v polích.