Uplynulý rok přinesl českému bankovnímu sektoru několik překvapení. A nemám teď na mysli šok v podobě pandemie a vládních opatření proti jejímu šíření. Každý šok je překvapením – od toho je to šok.
Zajímavější (a překvapivé) však bylo, jak na tento šok reagovala poptávka po bankovních produktech. Díky čerstvým datům České národní banky už máme informace o vývoji až do loňského listopadu, a vývoj za celý rok se tak dá odhadovat se slušnou dávkou jistoty.
Bez překvapení jsou spotřebitelské úvěry. Objem čistých nových úvěrů bez refinancování za celý rok v tomto segmentu nejspíš poklesl o více než 10 procent. Je logické, že v roce zvýšené nejistoty ohledně budoucích příjmů a zaměstnanosti aktivita na tomto poli polevila. Nejistota se totiž týká – aspoň prozatím – především oborů přímo dotčených krizí (ubytování, stravování, turismus), kde je velké zastoupení zaměstnanců a podnikatelů s poměrně nízkými příjmy, aspoň těmi oficiálními. A čerpání spotřebitelských úvěrů je doménou především právě domácností se spíše nižšími příjmy.
Asi největším loňským bankovním překvapením ale byla výrazná poptávka po hypotékách. Důvodů byla celá řada: zaprvé potřeba většího bydlení kvůli práci z domova, zadruhé potřeba bydlení s balkonem, terasou nebo na venkově kvůli možnosti dalších karantén, zatřetí zrušení daně z nabytí nemovitých věcí, začtvrté pokles úrokových sazeb společně s jen pomalým nárůstem nejistoty u domácností s vyšším příjmem (které v čerpání hypoték dominují).
Překvapil i naopak malý zájem firem o státem garantované „likviditní“ úvěry programů COVID: v tuto chvíli dosahují žádosti včetně už poskytnutých úvěrů jen asi 65 miliard korun. Celkově nové firemní úvěry meziročně po očištění o vliv slabší koruny klesly o nějakých šest procent. Na pozadí toho je nejspíše pozastavení firemních investic. A to v době krize už zas takové překvapení není.
