Nikdo si nemůže být jist majetkem, životem nebo svobodou, dokud zasedá parlament, praví citát připisovaný Cromwellovi. V současném Česku by se dal parafrázovat tak, že si nikdo nemůže být navíc jist, kolik je zrovna platných zákonů a co obsahují. Protože není v lidských silách to všechno sledovat.
Od prvního ledna vstoupilo do českého právního řádu 123 nových norem – tedy zákonů, vyhlášek, nařízení a usnesení vlády, právně závazných sdělení úřadů, nálezů Ústavního soudu a podobně. Je to mimořádné číslo i na již tak vyšinuté poměry zdejšího legislativního optimismu, což je eufemismus označující přesvědčení, že všechno, co nefunguje nebo drhne, nejlíp vyřeší nový zákon.
Zákonadbalý občan by měl teď sednout a všechny nové normy prostudovat, neboť, jak známo, neznalost neomlouvá. Zkusme malou hru s čísly: nových norem je 123. Pokud by si prostý občan vzal na prostudování každé jeden den (jsou mezi nimi jak malé úpravy, tak i rozsáhlé normy typu liniového zákona nebo daňových změn), má do konce března co dělat. Pokud by navíc chtěl mít nějaké ty volné víkendy, odpovídá těch 123 dní skoro přesně počtu pracovních dní za polovinu roku. A teď to kouzlo – 1. července mu legislativa vychrlí novou dávku, aby se nenudil ani ve druhé polovině roku.
Letošní 1. leden je co do počtu nových norem opravdu výjimečný. Loni se začátkem roku jich vstoupilo v platnost 71, v červenci jich pak přibylo 45. I to byly slušné dávky, desítky nových nařízení přitom přibývají i v dalších kalendářních měsících. Už druhým rokem sice platí ujednání, že platnost nových zákonů bude sjednocena právě na leden a červenec, jenže jsou možné i výjimky. A kde jsou výjimky, tam je z nich pravidlo, tak to chodí.
Co stojí za letošním výjimečným nárůstem? Žijeme snad v revolučních časech, kdy je třeba zcela překopat právní řád? Důvodů je několik, seběhly se do jednoho okamžiku. Letos končí funkční období sněmovny, která navíc první rok své činnosti neměla příliš co na práci. Babišova první vláda vládla bez důvěry a pak v demisi, legislativu prakticky nepřipravovala. Letošní leden a červenec jsou poslední termíny, kdy ještě lze něco stihnout, pak spadnou všechny rozjednané zákony takzvaně pod stůl. Do toho samozřejmě přicházejí balíky zákonů a opatření, které souvisejí s koronavirovou krizí.
Koncept legislativního optimismu je přitom od počátku vadný. Není pravda, že všechno, co nefunguje nebo drhne, nejlíp vyřeší nový zákon, naopak. Opravit nefunkční normy může takzvaná výkladová praxe, kdy se zákony nechají trpělivě v platnosti a počká se, co na drhnoucí okamžiky řeknou soudy. To trvá několik let, teprve potom se zákony znovu zhodnotí, zda je potřeba do nich „sahat“. Tak to funguje v řadě zemí, v Česku ovšem převládá hurá styl – napíšeme novelu. A novelu novely.
A zatímco legislativci chrlí nové a nové normy – podle odhadů jich je nyní v Česku v platnosti přes dva miliony, druhou rukou chce stát staré normy rušit a právní řád zpřehledňovat. Trochu to připomíná seriál Jistě, pane ministře. Skutečně máme ve státní správě oddělení, které se zabývá právě rušením zákonů. Sedí na ministerstvu vnitra a zatím vytipovalo ke zrušení několik stovek norem, často ještě z dob Rakouska-Uherska. A během letošního roku by mělo mít hotovou analýzu, jak v této oblasti dál postupovat.
Je to bezpochyby záslužná iniciativa. A zdá se, že úředníci na vnitru budou mít ještě pěkných pár let co dělat.
