Větrná energetika v pasti byrokracie. Česko platí za chyby úředníků miliardy navíc

V dobách, kdy se v ještě transformující se české kotlině věci děly rychle, jsem pouze čítal o tom, jak třeba v takové Brazílii dosáhla strukturální, byrokratická a ekonomická neefektivita takového stupně, že si vysloužila vlastní terminus technicus: „Custo Brasil“ (brazilské náklady).

Každý, kdo měl co do činění s ekonomií hospodářského rozvoje, věděl, že se tím myslí vysoké daně, složité pracovní zákony a špatná infrastruktura – které zvyšují náklady na podnikání, výrazně zdražují zboží a služby a působí jako hlavní překážka investic a průmyslové konkurenceschopnosti.

Postupně se však Česko začalo propadat v ročence „Doing Business“, kde pokud jde o povolování staveb, bývalo tak někde kolem 150. místa světového žebříčku, tedy skoro úplně dole, neboť srovnávaných zemí bývalo 190.

Už je to déle než pět let, kdy Světová banka raději přestala žebříček v téhle podobě vydávat – vyšlo totiž najevo, že v případě některých států bylo pořadí „cinknuté“, jak úředníci běželi lepšímu hodnocení klientské země naproti. V této souvislosti se mluvilo o Číně, což bych tak nějak předpokládal, ale pořadí se bralo vážně i jinde – v Indii dali výsledek rovnou příslušným činovníkům do KPIs, tedy do oficiálních cílů, podle nichž je hodnocena jejich výkonnost. Z toho plyne závěr, že zdegenerovat může úplně všechno, ze všeho nejvíc pak ty obzvlášť bohulibé počiny.

A své zkušenosti s tím máme i v Česku. Vláda v rámci změn stavebního zákona tento týden určila, kde by u nás mělo být jednodušší stavět větrné a solární elektrárny. Takzvané akcelerační zóny měly zrychlit povolování. Takže vznikl seznam zón i mapa území, kde by se papírování kolem výstavby větrných elektráren mělo hýbat rychleji než sumci v aspiku.

Týden předtím ministerstvo průmyslu a obchodu zveřejnilo výsledky aukcí na obnovitelné zdroje. Výsledky jsou v případě uznaných nabídkových cen u větrníků hodny mezinárodního srovnání. Mezi obojím je jasná kauzalita.

Akcelerační zóny jsou něco, co musíme udělat, abychom nepřišli o dotace, vysvětloval rozhodnutí vládní zmocněnec pro klimatickou politiku a Green Deal Filip Turek. A věcně příslušná ministryně pro místní rozvoj Zuzana Mrázová dodala, že „vymezujeme oblasti, kde je výstavba nejméně problematická“.

Cílová funkce nebyla definována tak, aby aukce na větrníky nebyly cenovou pohromou, ale aby se bruselský vlk nažral, krajina zůstala co možná nezhyzděná a ptactvo nebeské šetřeno co nejvíce. Z původně navržených 2685 kilometrů čtverečních se výměra akceleračních zón přes několik iterací, absolvovaných již za minulé vlády, zúžila na současných 474 kilometrů čtverečních.

Navíc „jejich vymezení rozhodně neznamená automatické povolení větrných nebo fotovoltaických elektráren v daném území“, konstatuje dokument. Brzy se dostaneme k tomu, že tenhle přístup není zadarmo. 

Pod Řípem, mezi vlhami

Zatímco na Moravě dává zonace podle expertů ještě nějaký smysl, ergo jsou tam, kde fouká, v Čechách je situace delikátnější. Jeden by řekl, že top oblastí musejí být Krušné hory, jež nabízejí na naše poměry ideální větrné podmínky. Ale akcelerační zóna je tam vyznačena pouze jedna, a to ještě v oblasti, kde je dost těsno, protože tam je už od roku 2007 největší větrný park v Česku, jak připomíná můj bývalý kolega David Tramba.

Místo Krušných hor stát nabízí lokality, které až tak silou větru nevynikají. Vsadím se, že taková akcelerační zóna AOV 85, strategicky umístěná kousek od hory Říp, se bude projednávat jedna báseň. Jako amatérský víkendový ornitolog připomínám, že je to nedaleko hnízdiště v České republice zvláště zákonem chráněného ptačího druhu vlhy pestré, přezdívané „papoušek severu“. Takže bych odhadoval, že tady se bude akcelerovat leda tak ukončení záměru. 

Jestliže jsou navržené zóny někde mezi Mšenem a Mladou Boleslaví z hlediska potenciálu pro výrobu elektřiny ve větrných elektrárnách mírně řečeno suboptimální, tak proč tam vůbec jsou? Insideři tvrdí, že to bude souviset s vlastnictvím dotčených pozemků, jež by výstavbou parků mohly zhodnotit. Na to, aby vás někdo nalákal na lokaci s mizerným kapacitním faktorem, musíte mít ale velmi fajnově pokřivený trh. A taky že jo.

Dobře informovaně nakoupit a čekat

Netvařme se, že výstavba třeba dopravní infrastruktury v Česku se neodehrává na pozemcích, které byly kdysi nakoupeny právě z tohoto důvodu, že tam jednou dojde k záboru. Je také pravda že podle § 3b zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury a infrastruktury elektronických komunikací, ve znění pozdějších předpisů (dále také jako „liniový zákon“), se v kupní smlouvě sjednává kupní cena ve výši ceny stanovené znaleckým posudkem vynásobené koeficientem 8.

To je celosvětově dosti unikátní prémie, jež znamená, že kdo využil privilegované informace, postavení nebo jen „měl čuch“ a takové pozemky pořídil, může i při úrokové sazbě deset procent per annum ve velkém klidu a pohodě sedět a čekat 20 let na výkup. Pořád prodá se ziskem, protože stát jako kdysi profesor Zelí nechce slevu zadarmo.

V zemi, kde se tak vysoká prémie za zábor pozemku nevyplácí, kde se stavební povolení udělují snadněji a kde akcelerace nenabízí spoustu brzdné síly, by člověk jaksi očekával rozdíl i v samotných cenách vykupované energie z větrných parků. Třeba v sousedním Polsku.

Proč to Polsko ujíždí?

Přitom pojďme srovnávat srovnatelné, to znamená v podstatě stejnou geografii, nikoli větrníky někde v šelfu na Baltu, ale výsledky polských aukcí v Dolnoslezském vojvodství nedaleko českých hranic. Tedy co by kamenem dohodil od největšího plánovaného větrného parku, jenž uspěl s nabízenou referenční aukční cenou 3180 korun (zhruba 130 eur) za megawatthodinu.

Polsko nezveřejňuje aukce podle lokalit, ale kdybychom vzali v potaz horší výsledky, dané geografií blízko české hranice, s téměř stejným kapacitním faktorem, pak se v Polsku dostáváme na 45–60 eur za megawatthodinu. Reálnou starostí zde je, jak raketovému vzestupu nabídky vyztužit přenosovou síť.

Shrňme to: na stejných místech fouká stejně, kapitálové výdaje na pořízení technologie jsou stejné, provozní náklady plus minus stejné, tržní úrokové sazby u nás o trochu nižší. Ale rozdíl v aukčních cenách je minimálně 2,2násobný nebo také skoro trojnásobný.

Tenhle neskutečný cenový diferenciál má jediné vysvětlení – odráží vysoká rizika plynoucí ze složitých povolovacích procesů, z toho, že zóny nechcete a zároveň je schvalujete. Poláci jdou do aukcí na větrníky, aby se dostali na kompetitivní ceny, a vytvářejí pro to podmínky. Samozřejmě že mají starosti s tím, jak rychlému nárůstu „onshore“ větrníků přizpůsobit přenosovou soustavu, což také stojí velké peníze. Ale tohle drahé české švejkování tam není.

Popravdě řečeno nevím, proč bychom se měli mít dobře, když děláme ledacos pro to, abychom se měli špatně. I takhle se rodí „Custo Checo“ a důvody, proč nám to Polsko tak ujíždí.