Dominik Stroukal: Důchodové zázraky se nedějí

Dominik Stroukal

Dominik Stroukal Zdroj: stroukal.cz

Dominik Stroukal

Ani levice, ani pravice důchody nevyřeší. Bohužel. Nezbude nám nic jiného než se spolehnout více na sebe a současný systém záplatovat. Neznamená to, že se nedá nic dělat. Naneštěstí ale pravicovému řešení brání politická realita a levicovému zase realita ekonomická.

Důchody jsou už tradičně středobodem předvolebního boje politických stran. Politici se předhánějí, kdo zajistí penzistům důstojnější stáří, nebo dokonce rovnou v rámci kampaně penze zvyšují. Samozřejmě dva a půl milionu českých důchodců je silná skupina voličů, ale pojďme na chvíli věřit našim budoucím voleným zástupcům, že to dělají z ušlechtilých důvodů a chtějí se o ně z veřejných peněz opravdu co nejlépe postarat.

Jak na to? Spor je to dlouhodobě ideologický. Levicové strany se přiklánějí k současnému průběžnému systému, pravicové by chtěly více individuálního spoření skrze fondy. Pravice má mírnou výhodu v tom, že současný systém je průběžný a lze tak bez většího dokazování tvrdit, že by změna pomohla. Levice musí měnit současný systém, aby dokázala, že je udržitelný. Typicky parametricky, tedy zvyšováním doby odchodu do důchodu ši zvyšováním sociálního pojištění.

Říká se, že pravda je vždy někde uprostřed, ale to je zpravidla jen alibismus těch, kteří nechtějí zaujmout postoj. Ideál levice, kdy na průběžný systém jednoduše „zdroje budou“, je v přímém rozporu s tím, proč samotnou důchodovou reformu řešíme. Protože všichni víme, že zdroje nebudou. Pojďme tedy vyjít z pozice, kterou sice nemusí každý zastávat, ale není alibistická – v ideálním světě by bylo individuální investování na stáří udržitelnější variantou. Jenže v ideálním světě nežijeme.

Žijeme ve světě, kde se střídají vlády, a to představuje přes všechny své výhody obrovskou hrozbu pro pravicovou důchodovou reformu. Typicky v prostředí tlaku na veřejné rozpočty se může stát fond plný peněz vítaným příjmem státu.

Není to jen teoretický problém, viděli jsme to na vlastní oči v roce 2010 v Maďarsku. Děravý průběžný důchodový systém a krvácející veřejné finance uprostřed recese se rozhodl premiér Viktor Orbán vyřešit znárodněním naspořených peněz. Částečně k podobnému kroku přistoupili o rok později i v Polsku. Peníze ve fondech v realitě ohrožují populistické vlády. Je to jako nechat peníze na zemi.

Co s tím? Státní rozpočet ještě nějakou dobu vydrží záplatování, se kterým přichází levice. Čekejme tak kosmetické zvyšování sociálního pojištění, typicky placeného zaměstnavatelem, aby si strany proti sobě nepostavily své voliče. Připravme se na minimální důchod placený ze státního rozpočtu. Možná i drobné zvýšení věku odchodu do důchodu. Pracovat se bude i s levnějším a jednodušším zaměstnáváním lidí v důchodovém věku.

To vše ale ani v součtu nedokáže udržet současný náhradový poměr. V budoucnosti důchody budou proti čisté mzdě nikoliv poloviční, ale čtvrtinové. Průběžný systém bude existovat, nabobtná, ale na každého z nás z něj zůstane menší kousek. Nezbyde nám tak nakonec nic jiného než se situaci přizpůsobit, a pokud je to jen trochu možné, začít více myslet na důchod. Nejen úsporami a investicemi, ale také hledáním zaměstnání, které je možné vykonávat i ve stáří, rekvalifikací, soukromým pojištěním či zdravým životním stylem. Už nyní je jasné, že se nemůžeme spolehnout na zázraky, které nám slibují politici zejména před volbami.

Autor je hlavní ekonom Platební instituce Roger