Dosažení ekonomických cílů Trumpových cel je krajně nejisté. Na tarify nakonec vždy někdo doplatí
Jedním z hlavních aktuálních témat na finančních trzích zůstává celní politika staronového prezidenta Donalda Trumpa. Soudě dle vyjádření nové americké administrativy jsou ekonomické cíle zaváděných celních bariér trojí: snížení deficitu bilance zahraničního obchodu, ochrana amerických producentů a výnos pro federální rozpočet.
Cla byla zaváděna už v prvním Trumpově funkčním období, avšak v poměrně omezeném rozsahu. Jaký byl výsledek? Deficit obchodní bilance se nijak nezúžil. Jedním z důvodů může být tendence dolaru k posilování v návaznosti na zvyšování celních bariér.
Cla sice skrze vyšší ceny vyvolávají nejprve snížení zájmu o dovozy, zároveň to však na devizových trzích vede za jinak nezměněných okolností i k menší poptávce po cizích měnách. Silnější dolar následně snižuje konkurenceschopnost amerických exportů, a tím na čistý vývoz působí protisměrně. Jinými slovy, cla tlumí obchodní výměnu na straně importu, ale i exportu, a jejich vliv na celkovou bilanci (rozdíl mezi exportem a importem) tedy nemusí být nijak výrazný.
Stranou ponechme, že přebytek zahraničního obchodu není zárukou ani indikátorem prosperity. Čína i Německo se mohou dlouhodobě chlubit výraznými přebytky zahraničního obchodu, avšak o obou zemích se v poslední době mluví spíše v souvislosti s ekonomickými problémy.
Otázka, zda udržovat zaměstnanost v odvětvích, která by bez cel svou produkci omezovala, je převážně politikum. Z ekonomického pohledu firmy pod celní ochranou zadržují práci a kapitál, které by mohly být využity jinak a produktivněji tam, kde má USA (komparativní) výhodu. Zároveň vyšší ceny vstupů mohou znevýhodňovat ostatní domácí producenty.
A co přínos pro americký rozpočet?
I kdyby se v návaznosti na vyšší ceny importu jeho objem vůbec nesnížil, což je extrémně nepravděpodobný předpoklad, stačil by loni hypotetický desetiprocentní tarif na veškerý import k pokrytí pouze zhruba šesti procent výdajů, respektive osmi procent příjmů federálního rozpočtu.
Alespoň zčásti by navíc břemeno tarifů nakonec stejně zaplatili američtí daňoví poplatníci prostřednictvím vyšších dovozních cen, takže substituce daňové zátěže uvalené na zaměstnance cly je spíše nadsázkou. I z pohledu tuzemské ekonomiky, která je výrazně integrovaná do globálních výrobně-dodavatelských řetězců, tedy nezbývá než doufat, že cla jsou v podání nové americké administrativy více hrozbou a nástrojem k vyjednávání a nárůst protekcionismu ve světovém obchodě nakonec nebude tak výrazný, jak se nyní může zdát.
