Hledá se lídr Evropy. Německý kancléř jím asi v dohledné době nebude

Když se právník a bývalý byznysmen Friedrich Merz před rokem ujímal úřadu německého kancléře, mnozí Evropané do něj vkládali velké naděje. Šéf konzervativní strany CDU/CSU slíbil, že starému kontinentu pomůže obnovit hospodářský růst, vybudovat vlastní obranu a společně se postavit rostoucím geopolitickým rizikům.

Realita je však o dost jiná. Největší evropská ekonomika – a hlavní obchodní partner Česka – stagnuje, velká vládní koalice se nemůže shodnout na potřebných reformách daní a sociálního systému a Merz sám se na domácí i mezinárodní scéně dopouští přešlapů. Kancléř ztrácí autoritu ve vlastní straně, jeho popularita mezi voliči se propadla na rekordně nízké hodnoty a minulý týden na konferenci zaměstnaneckého svazu DGB jej obvykle umírnění němečtí odboráři rovnou vybučeli a vypískali.

Problémy Německa a Merzovy vlády, v níž jsou nyní vztahy velmi napjaté, a podle některých koaličních politiků jí dokonce hrozí rozpad, přicházejí v nejhorší možný moment. Evropu ohrožují imperiální ambice Ruska, energetická krize způsobená válkou na Blízkém východě, záplava levných čínských aut a zhoršující se vztahy se Spojenými státy. Nepředvídatelný a narcistní Donald Trump šermuje vysokými cly a plánuje stahovat americké vojenské posádky, jež desítky let pomáhaly zajišťovat obranu kontinentu.

Evropě se navíc jako obvykle nedaří jednotný postup. Jindy dominantní jaderné mocnosti Francie a Velká Británie se zmítají ve vlastních politických krizích a jejich slabým a nestabilním vládám se podobně jako v Německu nedaří zastavit vzestup protisystémových stran. V některých dalších zemích včetně Česka, Slovenska či Itálie jsou euroskeptičtí populisté přímo ve vládě, i když ani ti často nezvládají udržovat si voličskou podporu. Italská nacionalistická premiérka Giorgia Meloniová je oslabena nedávným neúspěchem v referendu o justiční reformě a svými příliš blízkými vztahy k Trumpovi. Teprve půl roku stará česká vláda je podle průzkumu CVVM ještě méně oblíbená než předchozí notoricky nepopulární středopravá koalice premiéra Petra Fialy.

Ve stínu AfD

U našich západních sousedů už extrémně pravicová Alternativa pro Německo (AfD) vede v průzkumech před vládními stranami, tedy středopravou CDU/CSU a středolevými sociálními demokraty (SPD). Po podzimních zemských volbách by xenofobní a proruská AfD, v níž někteří politici dokonce zlehčují nacistickou minulost země, mohla dostat šanci sestavit menšinovou vládu ve východoněmeckém Sasku-Anhaltsku. Jejímu vstupu do federální politiky a s ním spojené legitimizaci zatím tradiční strany brání tak, že raději tvoří často ideologicky nesourodé pravolevé koalice. Vládnutí je potom provázeno vzájemnými spory, bezzubými kompromisy, či přímo neschopností prosadit své programy.

A to je právě i případ Merzovy velké koalice. Ještě na začátku dubna to vypadalo, že se po mnoha odkladech konečně dohodne na balíčku nepopulárních opatření, která měla řešit dlouhodobé nemoci ekonomiky. K těm patří zkostnatělý trh práce, čím dál méně udržitelný důchodový systém, technologické zaostávání či špatná infrastruktura a častá zpoždění vlaků. Levicový ministr financí Lars Klingbeil se poněkud překvapivě posunul do středu a navrhl například omezit rozbujelé částečné úvazky, usnadnit firmám zaměstnávání na dobu určitou nebo podpořit pozdější odchody do důchodu. Zároveň chtěl velké většině zaměstnanců snížit daně z příjmu a vykompenzovat to vyšším zdaněním bohatých.

Proti těmto návrhům se však nakonec vzepřela jak Klingbeilova SPD, jež se obává oslabení práv zaměstnanců, tak část konzervativců v čele s vlivným šéfem CSU a bavorským premiérem Markusem Söderem, kteří jsou proti vyšším daním pro bohaté. Dlouho a složitě dojednávaný plán dávek, jež měly domácnostem pomoci s rostoucími cenami energií, nakonec smetla ze stolu horní komora parlamentu.

Byznysmen odtržený od reality

Reformy jsou přitom evidentně potřeba. Německý hrubý domácí produkt už tři roky po sobě stagnuje a letos vláda očekává růst o pouhého půl procenta. Průmyslová výroba se zatím nevrátila ani na předpandemickou úroveň z roku 2019 a klíčové sektory jako automobilky či chemičky kvůli klesající poptávce a drahým energiím ve velkém propouštějí. Jenom největší evropská automobilka Volkswagen, majitel české Škody Auto, plánuje do roku 2030 zrušit 35 tisíc pracovních míst.

Německé voliče vedle neschopnosti vlády s touto situací cokoli udělat dráždí také arogantní vystupování a ukvapené výroky samotného Merze, který je znám svou impulzivní povahou. Podle místních médií například kancléř na nedávném zasedání kabinetu křičel na Klingbeila a ostatní ministry za SPD a na volebním mítinku ve východním Německu se hrubě obořil na vážně nemocnou ženu v publiku, jež si stěžovala na chystané škrty ve zdravotnictví. Jeho image od reality odtrženého podnikatele, který létá soukromým letadlem a místo běžných občanů se stýká převážně se zástupci byznysu, pomáhá AfD získávat nové voliče a živit v nich pocit, že na ně elity v Berlíně zapomněly.

Přibývá také pochybností o Merzových schopnostech v zahraniční politice. Do úřadu nastupoval s ambicemi udělat ze své země lídra kontinentu v oblasti hospodářského růstu, zbrojení a diplomacie. V březnu však část německé i evropské veřejnosti popudil, když během návštěvy Bílého domu podlézal Trumpovi a veřejně podpořil jeho válku na Blízkém východě. O necelé dva měsíce později naopak zbytečně prohloubil krizi v transatlantických vztazích, když bez obalu prohlásil, že se Íránu podařilo Spojené státy přechytračit a ponížit. Trumpova administrativa poté oznámila, že z Německa stáhne pět tisíc amerických vojáků.

Nehledejte v Londýně ani Paříži

Lídra, který by byl schopen Evropu sjednotit, je nyní těžké hledat i v dalších velkých zemích. Velká Británie se oslabila vystoupením z EU a právě prochází vážnou politickou krizí, již ještě umocnil debakl vládních labouristů v nedávných místních a regionálních volbách. Premiér Keir Starmer zatím odolává sílícím hlasům po jeho odchodu, z jeho nepopularity a vnitrostranického konfliktu ovšem těží hlavně pravicově populistická Reform UK Nigela Farage. Tento někdejší hlavní zastánce brexitu a Trumpův oblíbenec si v čele momentálně nejpopulárnější strany v zemi brousí zuby na budoucí vládní angažmá.

Politicky paralyzovaná je rovněž Francie, jejíž menšinová centristická vláda musí k prosazení jakéhokoli zákona shánět hlasy opoziční levice či krajní pravice. Prezidentovi Emmanuelu Macronovi zbývá rok do konce jeho druhého funkčního období, po němž už nemůže znovu kandidovat, což oslabuje jeho dříve dominantní postavení ve francouzské i evropské politice.

O jeho křeslo se příští jaro podle průzkumů nejspíš ve druhém kole voleb utká proevropský politik střihu Macronova expremiéra Édouarda Philippa se zástupcem krajně pravicového Národního sdružení (RN). Pokud se jeho předsedkyni a bývalé prezidentské kandidátce s proruskou minulostí Marine Le Penové nepodaří zvrátit soudní zákaz kandidatury kvůli odsouzení za zpronevěru, zamíří do prezidentského klání korunní princ RN Jordan Bardella.

Tento teprve třicetiletý politik má i mezinárodní ambice – nedávno například deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung sdělil, že by rád vybudoval trojúhelník Berlín–Paříž–Řím, který by spolupracoval v boji proti migraci. RN je však silně euroskeptické a chce Francii vyvázat z řady společných obranných projektů včetně navrženého francouzského jaderného deštníku, z něhož by rádo těžilo i Česko.