Nadcházející oslavy třicátých narozenin české svobody se jeví vypjatěji, než bylo dosud zvykem. Má to svou logiku. I v letech 1999 a 2009 se Listopad připomínal v souvislosti s hodnotami a tužbami, které revoluci provázely.
Desáté výročí bylo celkem dramatické. Rok a čtyři měsíce po podpisu opoziční smlouvy, uprostřed politiky umrtvené dohodou o neútočení mezi nejsilnějšími stranami, se veřejný prostor plnil výzvami k odchodu šéfa sněmovny Václava Klause a premiéra Miloše Zemana. Výzvu Děkujeme, odejděte! zveřejnilo několik studentských vůdců 17. listopadu 1999. Ani 50tisícová prosincová demonstrace ale iniciativě nezaručila úspěch. A přeměna ve stranu Cesta změny dopadla tristně.
Dvacáté výročí Listopadu bylo klidnější. Ve velkém vzpomínkovém průvodu z Albertova rezonovala zlost nad druhým zvolením Václava Klause prezidentem v únoru 2008. Tehdy se ukázalo, že parlamentní volba hlavy státu se může zvrhnout v ošklivou politickou řež bez rukavic, která měla s ideály Listopadu společného pramálo. Z nějakého důvodu právě tehdy skutečně silně převládl názor, že přímá volba bude lepší.
Mimochodem – u památníku na Národní třídě před deseti lety prezident Klaus položil květiny, zatímco jej obklopoval dav smíchaný z jeho odpůrců i příznivců a hesla „Nedělej ostudu“ se střídala s „Ať žije Klaus“.
Letos ani hlava státu, ani premiér u hlavních pouličních oslav nebudou. Přímo volený prezident Miloš Zeman vzkázal, že v Praze si dává „dostaveníčko nenávist“ a on zůstane doma. Premiér se sice zdržel ostřejších komentářů, ale těžiště svého svátečního programu přesunul na své rodné Slovensko.
V předvečer výročí se na Letné sejde demonstrace, která chce premiérovi dát ultimátum a dotlačit jej k demisi. Proč letos tečou emoce víc než jindy? Důvodů je jistě víc. Jeden z nich je rozmach sociálních sítí, které umožňují efektivní organizaci akcí stejně jako ventilaci frustrací a bičování emocí. Druhý důvod souvisí s tím, že hodnoty spojené s Listopadem dostávají na frak více než dřív. Hlava státu přednáší zdravice na sjezdech extrémních stran, spolupráce s StB už není společenským stigmatem a komunisté mají víc moci a vlivu než kdy dřív.
Politická scéna navíc ztratila přehlednost pravolevého střetu a suverénně ji ovládla neideologická programová améba, na niž tradiční síly nemají recept. Patrně by pomohlo odkaz sametové revoluce znovu promyslet a oddělit sentimentalitu po atmosféře, která už se nemůže vrátit, od klíčových hodnot, bez kterých se demokratická politika nemůže obejít. Pokud se to podaří, je šance, že oslavy čtyřicátého výročí proběhnou v klidnějším a svornějším duchu.
