Otázky, které Václav Moravec klade této zemi. Co způsobí plíživé zestátňování České televize?
- Nová nedělní Debata ČT ukázala, jak bude vypadat státní televize.
- Každý politik dostane prostor odvyprávět si, co chce.
- Moravcův vzkaz je jednoduchý: Nenechte vyváženost porazit fakta, jedno bez druhého nefunguje.
Moravcovo prásknutí dveřmi České televize může někdo považovat za hysterický výtrysk ega, jiný zase za příležitost zamyslet se nad tím, kam veřejná debata v této zemi směřuje. Nebudu pět minut obhajovat jeden pohled a dalších pět minut ten druhý. Postavím se na jednu stranu a zkusím to obhájit. Vy pak posuďte, jestli se to povedlo, nebo ne. Mediální komunikace už dávno není jednosměrná, přesto si řada politiků dodnes myslí opak. Na úvod je také dobré vytknout před závorku, že v případě Václava Moravce nejsem úplně nestranný a vyváženost v tomto komentáři neočekávejte. Moravec byl před dvaceti lety jedním z důvodů, proč jsem se rozhodl pracovat v médiích.
Nová nedělní Debata ČT
Kontury nové nedělní Debaty ČT už byly mnohokrát popsány. Kromě toho, že byla technicky nezvládnutá, jsme měli možnost nahlédnout do budoucnosti i minulosti zároveň. Takhle nějak bude vypadat zestátněná Česká televize – každá politická síla dostane prostor si odvyprávět, co chce.
Největší chybu ale ČT udělala v jiné věci: tuto slepě vyváženou debatu nasadila hned týden po posledních Otázkách. A ten kvalitativní rozdíl je propastný. Divák byl zvyklý na technický audit demokracie, který se jen tak nerozutekl do kakofonie marketingových hesel, prázdných vět a úsměvů nacvičených mediálními poradci. A právě tohle dostal.
Účelová mlha vyváženosti
Slepá vyváženost zaměňuje férovost s pohodlností. Místo aby rozlišovala mezi relevantním argumentem a účelovou mlhou, staví je vedle sebe jako rovnocenné soupeře. Výsledkem není pestřejší debata, ale informační guláš, ve kterém se pravda utopí stejně jako kostelecká uzenina.
Divák pak neodchází poučenější, ale unavenější – a únava je nejlepším spojencem populismu. Když lidé přestanou věřit, že má smysl rozlišovat pravdu od manipulace, rezignují. A rezignovaný volič je snem každého, kdo to s fakty nikdy nemyslel vážně. Takových je v politice vždy dost. I když fakta vyjdou třeba později najevo, už nikoho po konzumaci vydatného informačního guláše nezajímají.
Moravec tento komfortní alibismus dlouhodobě odmítá. Nespokojuje se s tím, že jeden politik má svůj názor a druhý politik má zase jiný. Zajímá ho, zda má také data, souvislosti a schopnost obhájit svá tvrzení mimo bezpečnou zónu předvolebních billboardů.
Právě proto je Moravcův přístup důležitý. Ne proto, že by byl neomylný, ale protože vychází z předpokladu, že pravda existuje a že stojí za námahu ji hledat. V době, kdy se část veřejného prostoru mění v arénu dojmů, pocitů a algoritmicky přiživovaných vášní, působí takový postoj skoro starosvětsky.
Nicméně vychází z jednoho z nejvlivnějších konceptů objektivity od Jörgena Westerståhla. Objektivita má podle něj dvě hlavní složky: nestrannost, ale také faktičnost. Jedna bez druhé nefunguje. Faktičnost pak sleduje hlavně pravdivost a relevanci.
FLOW:Zestátnění ČEZ spustíme letos, část firmy by se mohla dál obchodovat na burze, připustil Havlíček
Kdo to tady dneska píská?
Demokracie totiž nestojí jen na volbách a jejich mnohdy pomíjivých výsledcích, ale i na neustálém, někdy únavném ověřování reality. Na ochotě připustit, že ne každý výrok má stejnou váhu a že vyváženost bez rozlišování relevance může být stejně škodlivá jako otevřená propaganda. Pokud média, a zejména ta veřejnoprávní, rezignují na roli přísného rozhodčího politických debat, hřiště sice zůstane osvětlené, ale pravidla se začnou ohýbat podle toho, kdo má zrovna silnější hlas.
Je zřejmé, že v budoucí státní ČT bude mít nejsilnější hlas vláda. Každoročním přímým tlakem na financování televize bude rozhodovat i o obsahu. Politici budou určovat, kdo, co a jak smí vysílat. Ostatně to už jsme tu jednou měli, do jisté míry se o to někteří politici pokoušeli už v posledních letech přes jmenované radní. Ale cesta nebyla tak přímá a nabourat se do redakční autonomie stálo hodně námahy. I peněz.
Cestou k větší nezávislosti televize i rozhlasu a tím i ke kvalitnější veřejné debatě logicky není ještě větší příchylnost k politikům, ale naopak co největší odpoutání se od politického vlivu. Členy mediálních rad by mělo jmenovat několik různých institucí, třeba i prezident nebo kraje. Jenže to je v současném rozložení politických sil nereálné. Mnohem pravděpodobnější je slovenský scénář, tedy že se z dosud silných veřejnoprávních médií stanou zcela nepodstatná média s krotkými debatami jako z minulého století, kde si kdejaký politik může objednat, co se mu zamane. Jedinou obranou proti tomuto černému scénáři jsou sami novináři. Těch skvělých zůstává zatím v České televizi i Českém rozhlase stále ještě dost.
