Kořeny krize sahají až do doby, kdy krátce po přijetí eura začala éra mohutné úvěrové expanze. Od května 2003, kdy časopis The Economist otiskl varování před nemovitostní bublinou v řadě zemí, objem hypotečních úvěrů mohutně rostl. Ve Španělsku o dalších 157 procent, v Irsku o 147 procent, zatímco v Německu jen o necelá čtyři procenta. Z těchto čísel je zřejmý rozsah divergence vývoje v jednotlivých členských zemích eurozóny.
V únoru 2012 dosáhly špatné úvěry ve španělských bankách hodnoty 144 miliard eur, což je 8,2 procenta z celkového objemu úvěrů. Ještě koncem roku 2006 to bylo jen deset miliard eur. Náklady na sanaci bank by mohly dosáhnout enormních výšin tím spíše, že krize je stále na postupu. Nelze předpovědět, kdy se ekonomika začne lepšit. Není dokonce zřejmý ani mechanismus, který by mohl Španělsku pomoci.
Za normálních okolností se podobná situace řeší devalvací, která zlevní vývoz a pomůže nastolit růst a zaměstnanost. Špatné úvěry jsou zpravidla sanovány státním rozpočtem, což bývá hluboce nepopulární, ale nutné. V případě potřeby pomůže MMF nebo někdo jiný zvenku.
Jenže v případě Španělska devalvace ze zřejmých důvodů nepřichází v úvahu. Myšlenky na vystoupení z eurozóny jsou podobné tabu jako projekty na stavbu kostelů v Saúdské Arábii. Pracovní trh je zabetonovaný. Reforma by asi nepomohla, ani kdyby přišla brzy, neboť deformace trhu způsobené nepřiměřenou právní „ochranou“ práce už způsobily dlouhodobé strukturální škody. Reforma trhu práce může být úkolem pro celou generaci.
V případě záchranné akce na pomoc bankám by španělský státní dluh mohl vyskočit vysoko nad sto procent HDP. Existuje propočet, podle nějž skryté dluhy a závazky centrální vlády již nyní dosahují 130 procent HDP. Je třeba vzít v úvahu nejen dluhy bank a záložen, ale i dluhy provinčních vlád. Španělsko má federativní uspořádání, což veřejné finance dosti komplikuje. Můžeme jej brát jako ukázku, jak by jednou mohla vypadat evropská fiskální federace, pokud by Evropa udělala historickou chybu a zavedla federativní uspořádání.
Snadné a rychlé řešení španělské krize neexistuje. Reformy jsou samozřejmě nutné, ale samy o sobě nestačí. V první fázi by bylo třeba, aby španělská bankovní krize a hospodářská recese byly kompenzovány neortodoxní měnovou politikou Evropské centrální banky. Jedině tato instituce má ještě možnost zabránit nejhoršímu.
Autor je ředitelem pro strategii společnosti Partners
