K Oscarům mám dlouhé roky blízký vztah. Psal jsem o nich dávno tomu, dávno, do Záběru a Lidových novin (a kompiloval ze světových agentur, přiznávám, bez možnosti vidět ceremoniál na vlastní oči), a když je po listopadu v přímém přenosu konečně začaly uvádět různé zdejší televizní stanice, mnoho let jsme akci komentovali s překladatelkou a tlumočnicí Danou Hábovou.
A vždycky to bylo fyzicky náročné, hlavně proto, že pořad začínal ve dvě našeho času a obvykle končil v šest ráno. Jednu dobu jsme kvůli tomu cestovávali do Budapešti, kde sídlila centrála HBO, jež Oscary přenášela do východní Evropy.
Přespávali jsme v nádherném hotelu Gellért, jenže recepčním chvíli trvalo, než si zvykli na podivné hosty z Prahy. Přiletěli jsme v osm večer, šli na večeři, krátce zadřímli, nechali se vzbudit v půl druhé a pěšky putovali do studia. Po oznámení výsledků jsme si dali snídani a nastavili znovu budíka na pár hodin spánku, abychom opatřili slovním doprovodem dopolední sestřih. Pak se komentování chopili jiní kujóni, já navštěvoval přenosy v kině Světozor a cestou domů jsem si potom na Václaváku alespoň koupil noviny a rohlíky.
Čeho já se s Oscary ještě nedočkám? V noci na minulé pondělí je sice po delší době uvedla ČT 2, leč i-vysílání nešlo na notebooku naladit a jinou bedýnku nevlastním. Zachránil mě nejmenovaný nonstop sport bar ve Strašnicích, kde mi to laskavý číšník přepnul. Vedle obrazovky hráli opilí chlapi šipky a kulečník, dámy tancovaly po stolech, občas se někdo šel vyzvracet. Mně to vůbec nevadilo, hlavně když alespoň něco vyhráli mí favorité, Alfonso Cuarón za kameru a nejlepší cizojazyčný film díky skvělé Romě, ovšemže Rami Malek za převtělení se do Freddieho Mercuryho v Bohemian Rhapsody a ze všech výtečných hereček v Lanthimosově Favoritce Olivia Colmananová. No ano, asi neměla vyhrát Zelená kniha jako nejlepší film, ale s Oscary je to jako s dětskou hádankou o sluníčku. Co to je? Máme je rádi, a přesto se na ně mračíme.
