Z Rejžkova deníčku: Nevratná růže pro Stanislava Milotu
Kdy ten nekonečný pohřební průvod zesnulých kamarádů a přátel letos skončí? Po Ivanu Maškovi a Miloši Fikejzovi v pondělí zemřel ve věku nedožitých pětaosmdesáti let Stanislav Milota, jeden z nejbáječnějších lidí, které jsem kdy měl tu čest poznat. Jeho curriculum vitae naštěstí ani bulvár nepopletl.
Bylo mu dopřáno natočit jen tři filmy, snímal ovšem též dění kolem srpnové okupace a Palachův pohřeb, což mu barrandovští milicionáři, kádrováci a estébáci včetně nyní opěvovaného mrtvého režiséra Václava Vorlíčka neodpustili a skončil. Víte, že s manželkou Vlastou Chramostovou podepsali jako jedni z prvních Chartu, živili se výrobou lamp, Stanislav ovšem nelenil, a dokud mu zdravé levé oko dovolilo, zachytil představení v jejich bytových divadlech.
Potkali jsme se poprvé v létě 1990, kdy odcházel z Havlovy prezidentské kanceláře jakožto šéf sekretariátu a já tam přicházel jako úředníček do sekce vnitřní politiky. Už jeho první věta si mě získala: „Pane kolego, nastupujete do sboru dobrovolných hasičů!“ Miloval jsem jeho drsný, ale vždy trefný humor. Kolikrát jsem od něj slyšel pošklebování, že v kongeniálním Herzově Spalovači mrtvol si nejvíc vychutnal scénu za kamerou, v níž Koprfkingl Rudolfa Hrušínského v koupelně oběsí ženu Vlastu Chramostovou. Hádali se spolu přes padesát let a kolega Jiří Peňás teď trefně napsal, že byli přesto jako Filemon a Baucis.
Potkal jsem je oba na ulici, když šli volit prezidenta (kohopak asi?), a Stanislav na mě hned zahlaholil: „To koukáte, že ještě žijeme!“ Když paní Vlasta slavila v Divadle Kolowrat osmdesátiny a gratulanti obvykle přinášeli květinové dary, na závěr večírku se Milota na přítomné naoko rozzlobil: „Jděte někam s těma kytkama, u nás to smrdí jako na hřbitově!“ A odcházejícím dal do náruče kytice, které přinesl někdo jiný. Tak mu na pohřeb přinesu alespoň růži s jistotou, že mi ji nehodí na hlavu.