Žádný volný trh v Evropě už neexistuje. Topolánek v projevu pojmenoval ekonomická selhání elit

Jedna z nejvýraznějších osobností polistopadové české politiky. Bývalý premiér, byznysmen, neúnavný bojovník, ale také ironický a mimořádně trefný komentátor dnešní politické i ekonomické reality. Mirek Topolánek dnes slaví 70 let a symbolicky jen den poté, co jako první Čech převzal cenu Liberálního institutu. Přejeme mu pevné zdraví, energii, nadhled a ještě mnoho vítězných bitev, které ho čekají. Níže přinášíme jeho projev při převzetí ocenění.

Stojím v zákulisí konferenčního centra v Birminghamu. Je 29. září 2008, je mi 52 a koná se tu předvolební kongres toryů. Jsem v klidu, bez nervozity, jako bych to dělal odedávna. Je to můj svět, moje hřiště. Mám nafoukaný pocit, že pro tohle jsem se narodil. A zažil to stokrát. A zažil…

Z pódia za potlesku odchází první řečník, budoucí ministr financí Cameronova kabinetu Georg Osborne a David mne zve z přítmí do světla ramp. Give me five, my friend! Předstupuji před 3000 delegátů, vystřelím úderný projev, ve kterém jen tak mimoděk ohlašuji vznik nové konzervativní frakce v Evropském parlamentu, opájím se opakovaným standing ovation a křičím na závěr do mikrofonu: „Finally win those darn elections, guys!“

Proč vás obtěžuji na úvod své přednášky tímto sebestředným výlevem právě tady a právě teď? Protože právě tady a právě teď se tak komfortně necítím. Nejsem na svém hřišti! První otázka, kterou jsem si položil, když mi Liberální institut oznámil udělení této prestižní ceny, byla, zda tu cenu vlastně vůbec mohu přijmout. Jako první ji dostali nobelisti Gary Becker a Milton Friedman. Taky James Buchanan, William Niskanen. Jako poslední loni Javier Milei.

A mezi nimi další ikonické postavy světové ekonomie. Michaela Novaka, Sama Peltzmana, Antonia Martina, Briana Caplana a další jsem měl možnost potkat osobně. Bohové z ekonomického Olympu. Práce většiny z nich tvořily základ mých přednášek na VŠE. A teď se mám tady sebevědomě naparovat a tvářit se, že sem patřím? Není to zu viel?

Patřím sem

Velké dilema… OK. Po úvodním šoku jsem se zaměřil na jména těch, kteří spadají do kategorie: získali politický mandát, prosadili klasické liberální myšlenky do vládních programů a zavedli je do praxe. Nebo se o to aspoň pokusili. Pár jich tam je. I Javier Milei by bez mandátu z voleb zůstal jen neznámým mužem se skvělým ekonomickým vzděláním a rezavějící motorovou pilou. Roger Douglas by bez vítězství labouristů na Novém Zélandu nikdy neukázal, že jde provést konsolidaci veřejných rozpočtů bez kolapsu. 

Bez jejich sebevražedných pokusů by zůstaly práce všech ekonomických teoretiků pouze akademickými traktáty. Přinutilo mne to podívat se do zpětného zrcátka, do kterého se dívám jen abych se ujistil, že mne nikdo nepředjíždí a trochu sebekriticky bilancovat. Nejsem ekonom, nejsem politik a nejsem vlastně ani energetik. Umím to ale docela dobře předstírat. Bude to stačit?

Určitě tady a teď nechci obhajovat své kroky a postoje. Navíc, bez Mirka Kalouska a Martina Římana bych neprosadil nic. Z hlubin hipokampu se derou připomínky bolestných koaličních kompromisů a chyb. Z amygdaly emotivní vzpomínky na každé klíčové hlasování. Nakonec jsem si vzpomněl na hlášku Malýho Bonaparta z filmu Někdo to rád horké: „Přátelé italský opery, je to už dvacet let, co jsem se zvolil šéfem týhle organizace. A můžu snad říct sám, že jste zvolili dobře.”

Tolik k mým vnitřním pochodům a polemikám o dostatečnosti či nedostatečnosti. Jasně, že sem patřím! Jsem současně homo politicus, homo oeconomicus i homo energeticus. Nebo to budu aspoň obratně jako vždy předstírat. Tolik do úvodu.

Vše děláme pro ostatní

Dobrý den. Moc děkuji všem, kteří přišli, i těm, kteří přijít nemohli a omluvili se. I těm, kteří nepřišli a neomluvili se. Vědí proč. Možná se sluší představit. Jmenuji se Topolánek. Mirek Topolánek. Vlastně po svém kmotrovi Mirek Jiří Topolánek. Má další křestní jména jsou pokora, skromnost a empatie. Zítra mi bude sedmdesát let. Bibli ekonomie Bohatství národů Adama Smithe, kterého mám na kravatě, 250 let. 

Mám zatím za celou odehranou kariéru ve dvou týmech v kanadském bodování čtrnáct bodů, tj. čtyři děti a deset vnuků, tzn. čtyři góly, sedm 1. asistencí a tři 2. asistence = tři vyženěné vnuky. Zatím. To je pro mne důležité. Nejdůležitější! Všechno v životě děláme proto, tedy aspoň já, aby ti kolem nás byli zaopatření, bezpeční a šťastní. To ostatní je sekundární, méně důležité, i když zrovna dnes docela milé. Kdo tvrdí cokoli jiného je buď sebestředný egoista, osamělý technolog moci nebo hlupák.

Jsem absolutně politicky nekorektní a má přednáška nebude hodnotově neutrální. Preferuji univerzální hodnotu – svobodu – nade všechny ostatní, obhajuji zastupitelskou demokracii, kapitalismus a konzervativní hodnoty založené na tradici, víře, rodině, vzdělání, lásce k vlasti. Nejlépe mne charakterizuje čtyř obrázkový vtip, který jsem na Výstavní 13 v Ostravě, kde jsem za bolševika seděl u prkna, měl na stole pod sklem: Jedna hlava říká na prvním obrázku té druhé: „A stejně mi nic nemůžou...“. Na druhém obrázku s obavami: „A nebo můžou?“. „No jo. Můžou“, je vystrašeně na tom třetím. „To se ví, to se ví, že mi můžou...!!!“, je výsměšně na tom posledním. Anebo: „Starosti si dělám až přijdou, pak si je nedělám zbytečně.“ A hlavně „Dají-li ti čtverečkovaný papír, piš napříč!“, jak jsem nazval svou dnešní přednášku.

Selhali jsme!

Politici píší předvídatelně do řádků, levice vodorovně a pravice napříč a liberální média se změnila v brožury lidové osvěty a mravokárné výchovy. Ale ale, Ty nechceš euro? Ty jsi tedy proti EU? Jo, tak ty nesouhlasíš s manželstvím pro všechny? Aha! Ty si vážně myslíš, že jsou jen dvě pohlaví, soudruhu? Opravdu si dovolíš polemizovat s názory celé vědecké obce na klimatické změny? To si rozmysli…Tytyty! 

Popravdě řečeno, je to jeden z hlavních důvodů, proč chci zůstat kritickým hlasem a „nastavovat zrcadlo“ pokrytectví, manipulaci a cílené převýchově. Mým hrdinou v „céčkovém“ filmu The Demolition Man totiž není John Spartan a už vůbec ne Simon Phoenix, ale jednoznačně Edgar Friendly. I bifteky z krys, doutníky z kdovíčeho a svobodný život v kanálech jsou lepší než „kráčení ke světlým zítřkům a boj za záchranu planety.“

Pojmenuji problémy dneška, naše selhávání v interpretaci toho, co se děje a kam to kráčí, nenaplněnost naší role homines politici a homines oeconomici, naši neschopnost vysvětlit „občanstvu“ a „soudružstvu“ abecedu ekonomického myšlení. Za 37 let jsme nevysvětlili lidem řadu axiomů: na důchod si nespoří; zdravotnictví není zadarmo; na sociálních a zdravotních daních platí čtyřikrát více než si myslí; solidarita platí pro ty, co pracují, chtějí pracovat nebo nemohou pracovat; i dotace a dávky musí zaplatit slušní a aktivní; líné, neaktivní a nepřizpůsobivé už ubývající plátci daní nejsou schopni platit; pro blaho lidí nestačí tisknout peníze. Nejen senioři, ale i polistopadové generace věří novému socialismu, etatismu, protekcionismu a ekonomickým bludům. V hrobě nerotuje jen Friedrich von Hayek, ale i John Maynard Keynes. Dluhy se neplatí, zdroje jsou, daně zvyšme a po nás potopa! Selhali jsme!

Na Východě je pozitivní jen Slunce

Chci vám dát pár užitečných receptů, které musíte lidem v bankách, v korporátech, úřadech, ve školách a kolem sebe denně opakovat. Jednoduchých, intuitivních. Pro všechny totiž platí friedmanovské: „There's no such thing as a free lunch”, citát Viktora Černomyrdina: „Мы хотели как лучше, а получилось как всегда“, a určitě Ronalda Reagana: „Jak poznáte komunistu? No, je to někdo, kdo čte Marxe a Lenina. A jak poznáte antikomunistu? Je to někdo, kdo rozumí Marxovi a Leninovi.“ 

I my musíme pochopit filozofy Frankfurtské školy, Noama Chomského, Slavoje Žižeka, novou levici a obhájce New Climate Belief. Tak, jako naši předkové osobně zažili a pochopili Mein Kampf a Kapitál. I vy přece musíte cítit vlastní odpovědnost za dnešní stav! Už jen vaší neochotou zadat si s politikou a politiky a vstoupit do politického pekla.

Hned na úvod musím říct pár slov o svém postoji k EU. Ohledně EU jsem trochu fatalista Nepřeji si, aby viditelná eroze a divergence pokračovaly. Nesmí ale pokračovat ani stávající stav a proklamovaný vývoj. Nicméně, pokud nemáte alternativu, nemáte možnost volby! Alternativou k nedokonalému, v čase erodujícímu a kritizovatelnému projektu EU je pouze pád zpět do východního, imperiálního, protofašistického, putinistického despotismu. Do tradiční sféry zájmu Kremlu. 

Agrese a válka na Ukrajině jsou jen očekávatelným vývojem po nástupu Vladimíra Putina a jeho petrohradské partičky kolem roku 2000 do vedení Ruska, po anexi Jižní Osetie a Abcházie v roce 2008 a agresi na Krymu v roce 2014. Jediné pozitivní, co přichází z Východu je totiž… SLUNCE! A i to je jen optický klam. To nechceš. Ne, ne, ne!

Musíme být majákem!

Rozhodování mezi špatným, a ještě horším je pak binární. Brusel nebo Moskva? USA nebo Čína? Ukrajina nebo Rusko? Euro nebo rubl, či jüan? Ale také Tchaj-wan nebo Čína? Izrael nebo Hamás a Írán? Neexistuje žádná „třetí cesta“. Malá, ale naše. Co tě nepálí, nehas. Nějak bylo, nějak bude. Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm. Je to historicky x-krát potvrzený omyl. Máte-li to jinak, jste na špatné akci. 

Deficit demokracie, útoky na svobodu a plíživá destrukce kapitalismu v EU, ruku v ruce s propalestinskými tendencemi, migrační katastrofou, progresivistickými tlaky, klimatickým šílenstvím a neskrývanou cenzurou jsou stále stokrát lepší než autokracie, otroctví a státem ovládaná mafie ruského typu. O naší preferenci nesmí být ani na vteřinu pochyb. Musíme být majákem svobody, světlonoši demokracie a advokáty kapitalismu. I to je naše společná zodpovědnost!

Proto mohu navázat přísněji. Jaká je dnešní realita evropského projektu? Plíživé rozmělňování hodnot, tradic, pravidel, multikulturalismus, zpochybňování trhu a jeho nadměrná regulace, politická korektnost, smrtící dotace všude a pro všechny vychytralé, nabobtnalý a drahý sociální stát plný kolektivistických práv, nároků a výhod, arogantní rovnost všeho a všech, protekcionismus, nesmyslná dekarbonizace jako náboženská posedlost, importní i exportní závislost, zpomalení ekonomiky s hrozbou stagflace, nekonkurenční energetické, surovinové, transportní, transakční, kapitálové i osobní náklady, nezvládnutá ekonomická, technologická a zelená transformace, geopolitické napětí mezi Čínou a USA, které dostává EU mimo stůl hodujících, válka na Ukrajině a v Íránu, čínská konkurence, deglobalizace, aktuálně neprůchodnost Hormuzského průlivu. Černá kronika!

Vraťme se k hodnotám

A v konečném důsledku – ztráta konkurenceschopnosti, pokles ekonomického významu a váhy, klesající vůle k obraně a dlouhodobý appeasement, logická ztráta vojenské převahy a morálního étosu. Místo liberalizace ekonomiky a podpory trhu liberalizujeme demokracii, regulujeme ekonomiku a uměle vytváříme hranice mezi dobrem a zlem. Mandaríni v EU hasí požár benzínem dluhů, natištěnými penězi, novými dotacemi, novými směrnicemi, regulacemi, povoleními, omezeními a daněmi. A taky tlakem a vydíráním. Chceš unifikovaný federální superstát, kde se vše rozhoduje v centru, i díky společné měně a zrušení práva veta? Pak máš jasno a pohoršeně hýkáš nad zpozdilci, dezoláty a ruskými šváby, kteří tuto pokrokovou vizi nesdílejí. Fujky fujky!

Pokud máš k politické nechuti navíc i pochybnosti o funkčnosti a hospodárnosti projektu, děsíš se té „továrny na hospodářskou nezodpovědnost“, dluhové unie, tištění peněz z pochybných důvodů a dopadů této Ponziho pyramidové hry, pak vstup do měnové unie nevítáš. Neschopnost evropských elit cokoli vyřešit, postavit se jakékoli výzvě a přijít s normálním řešením, které nebude evropsky politicky korektní a ploché nebo mocensky vynucené nás nahání k řešením našim, českým, populistickým, xenofobním anebo vstřícně předposratým. Nevím, co je horší. Po odchodu Viktora Orbána, za kterého se všichni schovávali, nemám žádné iluze ani o chrabrém přístupu Andreje Babiše. Můj fatalismus v evropských otázkách neznamená mé podvolení, ale mám velké obavy a z dalšího vývoje mrazení. Co bude dál?

Jsou dvě možnosti. První známe z historie. Postupný rozklad, zvyšování napětí, růst rozdílů, vyhřezlé historické zášti a resentimenty, tradiční nástroje levicových snílků, populistů, extremistů a nacionalistů a katarze nepředstavitelných rozměrů. Lepším, ale méně pravděpodobným scénářem je návrat k hodnotám, které v minulosti vedly k vůdčímu postavení a dominanci Evropy v ekonomice, politice a morálce. Více svobody, více zodpovědnosti, více obezřetnosti, více trhu. Více důvěry v lidskou činnost, více důvěry v sebe sama, více etiky. Stále jsou tedy dvě cesty: buď se plazíme do otroctví a bídy nebo kráčíme ke svobodě, a tedy k prosperitě. Neomylně jdeme po první. Pod duhovou vlajkou solidarity, rovnosti, diverzity a záchrany planety kráčíme jako ovce do propadliště dějin. Vadí vám to, nebo se podvolíte?

Kdo chce ničit kapitalismus

Loni, těsně před operací, jsem vystupoval na Ekonomickém fóru v Karpaczi v panelu Dilemmas of Capitalism. Novináři, politici, lidé na ulici, taxikáři, známí mě často nabízejí a penny for my thoughts a škemrají o odpovědi na řadu otázek, na které žádná jednoduchá odpověď není. Tady jsem měl ale jasno. Přesněji, problém jsem zjednodušil a panel jim v pod-statě rozboural. Autoritativně jsem jim sdělil, že kapitalismus žádná dilemata nemá, protože nemá žádnou skutečnou důvěryhodnou alternativu. My víme, že to rozhodně neznamená, že je kapitalismus bez chyb, že neexistují vítězové ani poražení, že s sebou svobodná soutěž a trh bez adjektiv nenese spoustu problémů, nespravedlností, chyb. Stejně jako demokracie se svou sebedestruktivní podstatou není ideální.

Demokracie je nejméně špatnou formou vládnutí. Kapitalismus představuje nicméně jedinou prokazatelně fungující ekonomickou strukturu, která navíc úzce souvisí se základní a primární univerzální hodnotou – svobodou. Už Milton Friedman vyzdvihuje ekonomickou svobodu jako předpoklad svobody politické. Dnes je ohrožena naše občanská svoboda, naše individuální svoboda, naše ekonomická svoboda, naše energetická nezávislost a svoboda, naše bezpečnostní a obranné schopnosti umožňující svobodu, naše informační a tisková svoboda. Proč? Protože je ohrožena samotná podstata ekonomiky volného trhu. Nejlépe to vyjadřuje věta jedné německé europoslankyně k Martinu Římanovi: „Víte, pane ministře, my se bojíme, že když mluvíte o trhu, tak máte na mysli ten „volný trh“…

Otázka nezní, proč je kapitalismus a volný trh stále vnímán mnoha politiky, ekonomy a intelektuály jako jediná možná cesta k rozvoji. Otázka zní – po všech špatných a krvavých zkušenostech se všemi alternativami v nedávné minulosti – proč si někdo stále klade tuto hloupou otázku? Správná otázka tedy ve skutečnosti zní: proč se tolik lidí snaží kapitalismus zničit, změnit nebo nahradit? Nenávist ke kapitalismu je stará jako kapitalismus sám. Kolektivistické proudy páchající dobro nebo zlo se v každé éře vracejí jako rakovinné metastázy. Nezáleží na tom, jaký –ismus zastupují. Na základě třídní, rasové, náboženské, klimatické, genderové nenávisti zabíjí svobodnou vůli, svobodnou volbu, svobodu a vše, co po nich zbude, jsou masové hroby.

Fanatici klimatické změny

Nepřátelé kapitalismu dneška si dokonce našli novou ideologii, nové náboženství. Klimatické změny. Hned na začátku bych chtěl jasně prohlásit: Nepopírám klimatické změny. Jsem absolutně pro ochranu životního prostředí pro příští generace. Popírám náboženskou poblázněnost a kacířskou, nenávistnou víru v restart světa. Celá ta „probuzená“ egalitářská ideologie, nenávist k lidstvu, k pokroku, danému inovacemi, k přírodním zákonům, k růstu blahobytu lidí a oslava nerůstu, nenávisti a nemnožení, útočí na individuální svobodu a demokratickou diskusi. Přinesli apokalyptický scénář konce světa, „hořící“ planety. Realista hledá potvrzení hypotézy a zároveň řešení pro adaptaci a případně změnu chování. Náboženský fanatik hledá Zločin a trest. Kdo hledá, najde.

Kapitalismus je viníkem a my potrestáme lidi tím, že jim vezmeme svobodu. Musíme tedy zachránit planetu, omezit svobodu lidí, firem, zavést diskriminační a sebemrskačská pravidla typu ESG, musíme diktovat lidem, co mohou a nemohou dělat, jíst, pít, mluvit, myslet si, co je dovoleno a co ne, a mimochodem, jako latentní, ale hlavní cíl, musíme zničit stávající socioekonomický model – kapitalismus, tedy jeho zbytky a nastolit univerzální mírovou, milující a rovnoprávnou, bezpohlavní, bezemisní, bezpeněžní, bezkonfliktní a bezválečnou společnost zalitou sluncem. Proboha! Největšími nepřáteli svobody a prosperity, a tedy i bezpečnosti, jsou spasitelé planety a vesmíru, neschopní postarat se o sebe a své rodiny, snílci o rovnosti, hledači třetích cest. Už se jim ani nesměji…

Ano, každá mince, i falešná, má dvě strany, The Dark Side of the Moon. Ačkoli v tomto podobenství jsou obě temné. Ultraliberální, progresivní a klimaticky hysterická strana má svůj protějšek v nacionalistických, ultrakonzervativních, fašistických a xenofobních reakcích. Obě strany jsou zároveň kolektivistické a generují nesvobodu. Obě v podstatě bojují proti individualismu a kapitalismu. Obě jsou nebezpečné! Obávám se, že kapitalismus v Evropě a zejména v EU je i díky vzájemnému posilování obou ideologií a jejich postupné dominanci v politice a v podpoře veřejnosti v signifikantních tradičních demokraciích mrtvý nebo silně ohrožený a my zoufale tančíme na otevřeném hrobě. Naší společnou zodpovědností je tomu zabránit nebo aspoň křičet!

Bojujme s pohádkou o sociálním státu

Spousta politiků věří, že o ekonomických a fyzikálních zákonech – když jsou to také zákony – se dá hlasovat (a ve formě různých Green Deals, Fit For 55, RePowerEU, Energiewende, destruktivních dotačních schémat a 88 genderů) pro ně skutečně hlasují. Ti samí idioti budou donekonečna opakovat mantru o „selhání trhu“. Argumentují ekonomickou a energetickou krizí, uměle vyvolanými a logickými inflačními tlaky a ekonomickými důsledky nedostatku a prudce rostoucích cen elektřiny a plynu. Opak je však pravdou. Zaprvé, v nadsázce, trh s evropskou elektrickou energií už dlouho neexistuje, takže je nepravděpodobné, že by selhal. Zadruhé, i v komunismu, v plánované, centrálně řízené, tj. inherentně deficitní a neefektivní ekonomice, se celý systém nakonec zhroutil. „Neviditelná ruka trhu“, kterou mnoho lidí nenávidí a zesměšňuje, fungovala tehdy i teď.

Snílci o rovnosti, spravedlnosti a svítícím slunci 24/7 se vysmívají ekonomickým zákonům a nenáviděnému trhu. Plivnutím na kapitalismus a ekonomickou svobodu popírají a ohrožují občanskou a individuální svobodu. Šlapou po relevantních lidských právech. Těmi jsou právo na život, na soukromí a na ochranu majetku. Podcenili, že pouze bohatá společnost aktivních a motivovaných lidí a silná, rostoucí tržní ekonomika jsou schopny, a spíše nepravděpodobně i ochotny, provést tak zásadní změnu, jako je rychlá dekarbonizace a uhlíková neutralita. Jedině tržní ekonomiky mohou zachránit naši západní civilizaci před geopolitickými riziky, zabezpečit základní potřeby našich občanů a zachovat mírumilovný život. Chudá, rozzlobená, závislá a dotacemi zdrogovaná panikařící parta toho schopna není a nikdy nebude.

Bojujme s pohádkou sociálního státu blahobytu O chytrém úředníkovi, hodném státu a prospěšné regulaci nebo spíše O vlku v rouše beránčím. Pamatuje si ještě někdo, že základními premisami Společenství uhlí a oceli byly svoboda, bezpečnost a prosperita? Ne regulace, ne protekcionismus, ne dotace, ne kvóty, ne haldy direktiv. Evropa na tento mýtus doplatila ztrátou vývojového tempa, étosu, cíle a identity, ztrátou konkurenceschopnosti v globalizovaném světě. Dostala se do bludného kruhu, v němž nepřiměřená sociální očekávání nadobro blokují hluboké reformy, neboť pravidelně ohrožují volební výsledky vládních stran. Dnešní dotační ruská ruleta, sociální dumping a populismus vybízí k obchodu se strachem z války, z chudoby, migrace, z bolesti, nemoci, smrti. Přináší negaci, odmítání, nárůst a návrat nacionalismu, protekcionismu, etatismu, neomerkantilismu!

Vítězí populisté bez ideologie

Společnost, která upřednostňuje inkluzi před excelencí, dotace před konkurencí, migraci před vlastními dětmi, předčasný odchod do důchodu před schopností postarat se o sebe, dávky před aktivitou, zásah státu před osobní odpovědností, okamžitou spotřebu před spotřebou odloženou a utrácení před šetrností, si jako celek asi padnout zaslouží. Bohužel jsme na palubě. Pravolevý konflikt ale nikdy nezmizel. Akorát se s ním nevyhrávají volby. Je jasné, že bych chtěl návrat tradičních ideologií – konzervativce, liberály a asi i socialisty. Nechci vypadat jako fňukající stařec a moře… problémů. Dnes ale vítězí populisti bez ideologie, osoby bez osobitosti a osobnosti, šašci bez charakteru. A i ti padouchové jsou nějací divní. Rozhodují marketingoví mágové s názorem daným fokusy, průzkumy, nájezdy trollích farem na sítích a směrem větru.

Udělali nám v tom guláš. Nám – umírněným konzervativcům a libertariánům – říkají fašisti, my na oplátku nálepkujeme mladé progresivní levičáky neomarxisty. Kolektivistickým extrémům, které ale mají stejný nenávistný slovník a cíle, říkáme levicový a pravicový extremismus, přestože se jedná pouze o internacionální a nacionální odnože socialismu. Babylonská věž, zmatení jazyků a oblbování lidí. Nikdo neposlouchá nikoho, ve své bublině se každý radikalizuje a jakákoliv názorová, argumenty vyfutrovaná diskuze absentuje. Soupeři se častují nadávkami, nálepkami, cejchují se jako zloději a prostitutky ve středověku a míjejí se v prostoru i v čase. Záleží na tom, kdo z vás má odvahu pozvednout hlas a bránit náš svět – kapitalismus a svobodu. Můžeme zabít dvě mouchy jednou ranou. But, no pain, no gain! Přidáte se?

Musíme si vše ukrást zpět

Nechali jsme si sebrat slova a jejích význam. Kdo ovládá slovník, ovládá veřejný diskurz, naše duše a prostřednictvím cílené změny obsahu slov přispívá ke zmatení a hlouposti lidí. Přišli jsme o slova liberál, konzervativec, kapitalismus, svoboda, trh, vlast, národ, národní zájem. Buď dnes znamenají něco jiného, nebo jsou vyprázdněná, případně mají negativní až hanlivé konotace. Musíme si je „ukrást“ zpět a vrátit jim původní obsah! To nebude snadné. 

Nemyslím tím vaše odborné publikace a ostrůvky pozitivní deviace přeživších, kde se ještě používá ten archaický, vysmívaný jazyk. Myslím češtinu, bez newspeakových novotvarů, zájmen, sms zkratek, bez pirátstev, učitelstev a přemoudřelých hlídačů správného užívání ve veřejném prostoru. Jazyk musí být prostředkem komunikace a diskuze, ne manipulace a ovládání!

Musíme začít bojovat s hloupostí. Každý z nás vždy a nevyhnutelně podceňuje počet aktuálně disponibilních hlupáků. Lidé, kteří nejsou hloupí, vždy podceňují škodlivý potenciál hlupáků. Hlupák je ten nejnebezpečnější druh člověka na světě. Hlupák je horší než lupič. Lidé se totiž podle knihy Základní zákony lidské hlouposti historika Carla Cipolly dělí do čtyř základních kategorií: člověk inteligentní, lupič, prosťáček a hlupák. Člověk inteligentní jedná tak, že ze svého chování má zisk on i druzí, lupič způsobuje škodu ostatním a sobě zisk, prosťáček sobě škodu a ostatním zisk a hlupák sobě i ostatním škodu. Shrneme-li předešlé kategorie, první tři skupiny lidí kumulují zisk, který zůstává ve společnosti, zatímco hlupáci ho ničí vždy, proto jsou nejhorší. To je přece hodně podobné věhlasné Friedmanově rozhodovací tabulce.

Mít priority

Utrácím-li své peníze pro sebe, chci získat nejvyšší hodnotu za nejnižší cenu s maximální efektivitou a nízkými náklady. Kupuji-li si auto, mám intuitivně v hlavě triangl kvalita x cena x dostupnost. Ať kupuji cokoli, porovnávám riziko, likviditu a zisk. Automaticky! Utrácím-li své peníze pro někoho jiného, snažím se o úsporu, ale už mě tolik nezajímá užitek pro příjemce. Utrácím-li cizí peníze pro sebe, mám tendenci utrácet za luxus, protože je pro mne. V neziskovkách a korporátech to znají. Utrácím-li cizí peníze pro někoho jiného, motivace k efektivitě i šetrnosti je minimální. Je to hlavní argument pro kritiku systémové neefektivity byrokracie. Nemusíme lidem vysvětlovat Niskanenův model byrokracie, mezní užitek, informační asymetrii a užitkovou funkci. Stačí, když pochopí úskalí nárůstu státu, veřejných statků, etatizace a přerozdělování.

Vysvětlete lidem, že i v případě klimatických změn platí triangl bezpečnost x cena x udržitelnost a že není možné beztrestně prioritizovat pouze jeden aspekt. Nemusíte jim kreslit supply-demand diagram, nota bene s pozitivními a negativními externalitami na substitučním trhu, aby pochopili, že poslední energetické krize byly způsobeny ignorancí těchto zákonů a že logicky došlo k nedostatku a vysokým cenám. Že dotace občasných zdrojů a penalizace substitučních fosilních zdrojů znamená deformaci cen, a to vede k chybným investičním rozhodnutím. Vysvětlete jim, že jásání nad zastropováním cen, ingerencemi do trhu, petrifikací monopolů, regulacemi, rent-seekingem a ostrakizací dovozů fakt nedojde ani ke zvýšení kvality, ani ke snížení cen, ani k větší dostupnosti. Varujte je před naskakováním na šmejdovské nabídky.

Vysvětlujte a pište napříč

Nemusíte kreslit graf optimalizace rizika, aby pochopili, že náklady na snižování rizika, třeba emisí CO2 vedou do optimálního bodu o moc nižšího než 100 % snížení tohoto rizika a pak jsou nesmyslné. Navíc všechna opatření přinášejí nová rizika a emise a jdou exponenciálně proti, což z ambice vynulovat emise CO2 dělá nesmyslný a hloupý projekt s nedozírnými ekonomickými škodami. Vysvětlujte jim, že to, co pokládají za selhání trhu je chybami politiků a co pokládají za selhání politiků souvisí spíše se zákonitostmi a stádii společenského vývoje, např. na Tytlerově cyklu, aniž byste ho jmenovali. Řeknete jim, že rozumíte jejich zájmu na maximalizaci výnosů a minimalizaci nákladů, ale že rozevírání nůžek veřejných financí v důsledku logického chování politiků je smrtící, a nakonec pro ně nevýhodné. A mohl bych pokračovat. Naše každodenní mravenčí práce lidsky popsané reálné ekonomie v praxi. Dělejte to, prosím!

Je lehčí přes nesouhlas s kroky jakékoli administrativy se přizpůsobit a najít si byznys model, který umožní přežití. Kybernetika i jiné obory pro to mají název. Homeostáze. Dnes bych volil spíše rezistenci než rezignaci. Neříkejte si: „Jsem žába, je čas vyskočit. Vyskočte!! Náš svět totiž umírá. Ten nový bude jiný a asi horší. Kdysi jsem napsal: „Pro diskuzi je potřebná polemika, odlišný názor, třeba i provokace. Rád provokuji, pokud to vede k precizaci názoru, nebo jeho změně, pokud to nasměruje diskuzi a očistí ji od balastu, od nánosu předsudků a resentimentu, od sedimentu elitářství, pokud to ukáže cestu, směr, nebo aspoň naději v lidech i ve mně samotném. Vlastně to dělám hlavně pro sebe, abych se neztratil, abych vstal, když upadnu, abych neztratil cestu, abych si udržel víru. Abych i svým dětem, svým blízkým a lidem kolem sebe pořád mohl pomáhat vstát a držet hlavu vzhůru.“

Spousta lidí se drží zpátky, hladí po srsti, nechá věci být a poslušně píše do připravených řádků. Každý, kdo chce něco prosadit, musí jít proti proudu, proti zavedeným pravdám, malosti a pohodlnosti, musí psát napříč čtverečkovaným papírem. Pokud jste pochopili, že to jde, že to sice bolí, jde to proti srsti, ale že to je naše společná odpovědnost, že to dává smysl a u toho jste nakonec znuděni neusnuli, nedostal jsem dnes tuto cenu, které si moc vážím a za kterou neumím ani dostatečně poděkovat, zbytečně.