Zapomeňme na euro a pojďme se hádat, zda chceme být v kapitálové unii

Pokud si mají Češi vybavit nějaký ekonomický spor v Evropské unii, nejspíš zmíní euro. Spor o zavedení jednotné měny probíhá od našeho vstupu do EU v roce 2004 a pořád má sílu polarizovat českou společnost.

Naposledy na Nový rok při vstupu Bulharska do eurozóny proběhla obvyklá debata, kdy se na jedné straně zdůrazňovaly přínosy případného vstupu, jako je odstranění kurzového rizika či nižší transakční náklady, na druhé straně rizika jako ztráta nezávislé monetární politiky či riziko asymetrických šoků. (Pro zájemce je zde dobré shrnutí výhod a nevýhod od poslední Národní ekonomické rady vlády.)

Že je tu tato debata už léta, ale zdaleka neznamená, že jde o nejdůležitější ekonomickou záležitost současnosti. Od takzvané Draghiho zprávy z roku 2024 se naplno rozjela unijní diskuse, jak se vypořádat se zcela zjevnou ztrátou konkurenceschopnosti EU a s novými geopolitickými riziky. Vznikl tak například evropský kompas konkurenceschopnosti, pro startupy se chystá takzvaný 28. režim a mnohé další iniciativy. 

Nic z toho však nedosahuje důležitosti Unie úspor a investic. V Česku se o této budoucí „unii v Unii“ moc nemluví, přitom se má o zásadní finanční integraci hlasovat už na letním summitu hlav států EU. Při bližším pohledu brzy zjistíme, že debata o euru je proti této myšlence finanční integrace zcela podružná.   

Ať se úspory Evropanů točí

Zánovní název Unie úspor a investic (SIU) asi nikdo nezná, ale možná někomu něco řekne pojmenování Unie kapitálových trhů (CMU). Nový název je v podstatě jen přelakováním toho starého. A ten je opravdu už starý – velkolepý plán integrace kapitálových trhů EU, která prý přiláká dva biliony eur investic, přislíbil už v roce 2014 tehdejší šéf Evropské komise Jean-Claude Juncker. Jak to tak ale bývá, čím velkolepější vize, tím spíše nedojde realizace.

Současná šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová nechce mít s mrtvým Junckerovým projektem nic společného, zároveň však z Draghiho zprávy ví, že Evropa potřebuje na své priority až 800 miliard eur investic do roku 2030 a že ty rozhodně nemohou z velké většiny přijít z veřejných zdrojů.

Ale ze soukromých by mohly. Kapitalizace evropských burz je na 73 procentech unijního HDP (v USA je to 270 procent), investiční fondy jsou v průměru v EU pětkrát menší než americké, po Evropě máme přes 300 burz různého typu. Těžko se divit, že investice v energetice, biotechu či AI jsou jinde, jen ne v Evropě.

Von der Leyenová by tak ráda aktivizovala značné úspory Evropanů, které nejsou produktivní a nevydělávají, s novými příležitostmi na integrovaném finančním trhu a tím umenšila zaostávání Evropy v mnoha oblastech. Občan se tak nakonec dostane například k vyšší důchodové rentě, firma zase k lepšímu financování a stát k dodatečným daňovým příjmům z rostoucí ekonomiky.

A i když se v Česku o SIU prakticky nemluví, děje se toho už poměrně hodně. Máme tu již návrh, jak pobídnout Evropu k dynamičtějšímu spoření na důchod. Ale co asi zaujme každou firmu, tak to je detailní návrh, jak integrovat kapitálové trhy. Vrcholem celé snahy má být absolutorium Evropského orgánu pro cenné papíry a trhy (ESMA) nad finančními trhy.

Koncert velmocí

Teď si možná řeknete: To je zas nějaký velikášský nápad, který nemá šanci na přijetí. V předchozích dekádách by tomu asi tak bylo. Dokonce ani nízký hospodářský růst by to zřejmě nezměnil. Nicméně nyní je Evropa v situaci, kdy se ukazuje, že outsourcování energií na Rusko, obrany na USA a výroby na Čínu bylo mimořádně krátkozraké a je třeba rychle tyto chyby odčinit značným investičním úsilím. Současní mainstreamoví unijní politici navíc vidí, že pokud nenabídnou Evropanům řešení, smete je vlna nacionálního populismu.

Dějí se tak věci, jež by jindy byly nemožné. Šestice největších ekonomik EU, tedy Německo, Francie, Itálie, Nizozemsko, Polsko a Španělsko, už společně podpořila právě dokončení kapitálové unie, dále koordinaci obranných investic či třeba společné nákupy kritických minerálů. 

Zde by jeden čekal, že von der Leyenová se ohradí proti takovému „koncertu velmocí“, ale ona udělala ve zjevné shodě s největšími státy opak. Prohlásila, že buď se země na summitu v červnu shodnou, nebo integrace půjde dál cestou posílené spolupráce. Posílená spolupráce znamená kooperaci aspoň devíti států a je zcela zjevné, že evropská šestice nepochybuje o své dostředivosti, že minimálně tři další země přesvědčí, a když nevznikne kapitálová unie, tak vznikne aspoň menší kapitálová unie v Unii.

Červencový summit je za rohem. Velmi pravděpodobně si ho budeme pamatovat jako ten, který rozhodl o vícerychlostní Evropě. Nezdá se, že by současná česká politická reprezentace chápala, co je v sázce. Pro premiéra je teď zásadní boj o podobu emisních povolenek, vznik E6 nepovažuje za nijak důležitý. Je tedy na českém byznysu, aby vládě vysvětlil, že bude jistě pozitivní, pokud se mu sníží náklady na energie. Ale že to zároveň nebude k ničemu, když uprostřed EU vznikne sjednocený kapitálový trh, který bude k sobě stahovat investice, lépe je zúročovat a nabízet výhodnější a jednodušší financování a investice ve větším měřítku na nadnárodní úrovni. 

Polsko, které jinak je výrazně ostražité vůči všem eurofederalistickým projektům, už pochopilo, že není možné nebýt v tomto spolku. Česko to ještě bude muset pochopit.