Nacházíme se v období, kdy veřejné i privátní instituce revidují své prognózy a nejinak jsme na tom my. Z pohledu finančních trhů bude samozřejmě nejdůležitější ta, kterou představí ČNB na jednání bankovní rady 7. listopadu a na jejímž podkladě bude na stole opět diskuze o možném zvýšení úrokových sazeb.
Dle dosavadních dat se české ekonomice relativně daří. Relativně znamená, že zatím nezpomaluje, již osm čtvrtletí v řadě až na drobné výjimky roste mezičtvrtletním tempem 0,6 procenta. Jak to, že se viditelně neprojevuje téměř katastrofální situace v německém průmyslu? Ten již více než rok klesá, například výroba automobilů u našich západních sousedů klesla na nejnižší hodnotu za poslední dekádu. Jedním z vysvětlení může být fakt, že česká ekonomika již před dvěma lety narazila na svou hranici výrobních možností.
Po dlouhotrvající hospodářské konjunktuře, která je patrná od poloviny roku 2013, se v průběhu roku 2017 ekonomika dostala na hranu svých možností. Využití výrobních kapacit atakovalo historická maxima, vyčerpal se trh práce. Poptávka výrazně přesahovala nabídkové možnosti ekonomiky, objednávkové knihy byly plné na mnoho měsíců dopředu.
A právě to může být vysvětlením současné odolnosti české primárně průmyslové produkce vůči ochlazení zahraniční poptávky. Ta se prozatím projevuje pouze v tenčících se objednávkách, nikoliv omezování reálné produkce. Je tedy pouze otázkou času, kdy reálný dopad německých problémů ucítí i čeští producenti. Hospodářským problémům našeho nejvýznamnějšího obchodního partnera prostě uniknout nemůžeme.
