Alexander Tomský: Sever proti jihu a mizení eurooptimismu

François Hollande

François Hollande Zdroj: profimedia.cz

Volba francouzského prezidenta radikálně změnila unijní diskuze. Merkozy je mrtev a Merkollande se ani nenarodil. Sotva zvolen, vytvořil Hollande alianci se Španěly a Italy a hned na první schůzi eurozóny se vytasil s dávnou bruselskou myšlenkou solidárních eurobondů na společné sdílení dluhů.

„Proč musí Španělsko platit šestiprocentní úrok, zatímco Německo získává finance na obsluhu svého nemalého dluhu téměř zadarmo?“ ptal se Hollande a s neskrývaným potěšením prohlásil: „Pro paní Merkelovou jsou eurobondy zakončením integračního procesu, pro mě naopak jeho počátkem.“

Jenže německá veřejnost považuje eurobondy za naprosto nepřijatelné (peníze opilcům). Stačí si připomenout, s jakými potížemi prosadila německá kancléřka v parlamentu fiskální pakt. A tak za sebe nyní diplomaticky nechává mluvit Estonce a Finy a jak známo, má podporu v podstatě celého Zaalpí (Čechy nevyjímaje).

A přece má Hollande značnou pravdu. Z hlediska unie je německo-francouzský mocenský duopol těžko přijatelný. Proškrtat se k prosperitě také nelze. Ani tříleté levné peníze z ECB nakonec Španělsku nepomohly, jen zadlužené banky provázaly se zadluženým státem a způsobily novou bankovní krizi.

V situaci, kdy panují obavy z deflace a trhy napadají státní půjčky vysokými úroky, banky nepůjčují podnikům. To omezuje růst a vytváří další tlak na státní dluhopisy v obavách, že budou muset zachraňovat bankovní sektor. Úprk španělských vkladů na sever banky ještě více oslabil.

Babo, raď! Kancléřka proto navrhuje sdílet alespoň současné dluhy států tak, aby se dalo vyhnout veřejnému mínění i další unijní smlouvě. Šlo by o dluhy nad 60 procent HDP se zárukami na dobu 25 let za předpokladu speciální daně, která by je měla splácet.

Veřejný dluh eurozóny je 87 procent HDP a banky, ač nevelké pro celý kontinent, jsou příliš velké pro jednotlivé státy. V důsledku budování unie zdola vznikla eurozóna a v ní v podstatě federální eurobanka, jenže bez federálních pravomocí. Takové je dědictví zakladatelů unie. Každá krize tu pak znamená buď více federace, anebo rozpad.

Hospodářský problém jednotné měny připomíná některé aspekty krize třicátých let. Žádné monumentální investiční projekty (železnice, mosty, přehrada) prezidenta Hoovera krizi nezastavily, protože zlatý standard neumožnil měnovou expanzi. Kongres nakonec zvýšil daně a krizi prohloubil.

Ani sdílené levnější půjčky dluhy nesníží a společné finanční pobídky hospodářství nespasí. Pro slabé a zadlužené ekonomiky jihu funguje euro jako zlatá měna. Expanze, inflace a devalvace zase děsí seveřany. A poslední zbytky eurooptimismu mizí.

Autor je nakladatel a politolog