Hrdinně zaútočili na zákon o veřejných zakázkách a výběr vítězů státních tendrů podle nejnižší ceny. V ryku reků se však ztrácel fakt, že zákon nic takového nepřikazuje a že nejnižší cena je buď alibi úředníků, aby se nelopotili s hodnocením podle náročnějších měřítek, nebo aby se rovnou uchránili od tepláků. Když nyní litanii o nejnižší ceně opakují projektanti, působí to už jen jako otravné vrzání kafemlejnku.
Stát již na investičních výdajích nešetří a stavaři připouštějí, že například železniční stavby se soutěží za rozumné ceny. Asi by už měl konečně přicválat Sancho Panza a projektantům to s tím větrným mlýnem vysvětlit. Stát si zase připsal bodík v boji proti nepřizpůsobivým squatterům. V chátrající opuštěné klinice na pražském Žižkově hodlali vybudovat komunitní centrum.
Budovu vyčistili od metráků odpadků, uskutečnili v ní první akce a projekty. Stát s návštěvou neotálel. Nejdříve v podobě úředníka státní majetkové instituce, který jevil známky ochoty k dialogu. Když mu však squatterská kůzlátka otevřela vrátka, následovala kohorta těžkooděnců. Žižkovská klinika už je zase prázdná. Bezdomovci a smažky se můžou vrátit a nakupit nové metráky odpadků. Nic proti nim. Komunitní projekt squatterů ale přece jen dával smysl o něco větší.
