Tak tedy: představte si, že z „veřejnoprávní“ televize zní kdákání. Není to však pořad o životě na gazdovském dvoře, ale jeden z pětiminutových bloků, v jejichž rámci mají opoziční strany volné pole a mohou se vypovídat. Kdákavý zvuk vydává zástupce recesistické Strany dvouocasého psa – moderátor sice klade různé otázky, ale za slepici převlečený aktivista na všechno odpovídá kdákáním. To byl asi nejhumornější kousek předvolební kampaně. Ale jaksi jsem se neválel smíchy.
Tím méně při dalších pětiminutových vystoupeních jiných hostů z opozičních stran, kteří zdaleka nebyli tak milosrdní. Jeden se například zeptal členů celého televizního štábu, jestli se nestydí pohlédnout ráno do zrcadla, když se prostituují ve prospěch Orbánovy vládní moci – protože na této stanici od nuly do čtyřiadvaceti hodin vysílají o opozičních stranách lži. A tak dále. Takže diváci odkojení mediálním nihilismem mohli zcela výjimečně vidět i slyšet i jiného než vládního činovníka. Což byl dobrý fór, ale opakuji: jaksi bez úsměvu.
A tak jsem teď odkázaný na staré, trochu již vybledlé maďarské vtipy: Politika je jako umývání oken – brzy přijdeš na to, že špína je na druhé straně.
Autor je novinář a publicista
