Wall Street koncem týdne opět připomněla obsedantního horolezce umanutého zdolat Mount Everest za jakoukoli cenu. Akcie si totiž na pozadí dramaticky se zhoršující pandemie a přetrvávající nejistoty týkajícího se nového prvního muže Ameriky sáhly na nový historický rekord. Jako záminka naposledy posloužila vakcína proti koronaviru, se kterou je nicméně spojeno až příliš mnoho neznámých.
Ne snad, že by to bylo něco nového. Zatímco i ti největší akcioví optimisté na jaře zavírali oči a připouštěli smrtelné křeče Wall Street, trvalo jen pět měsíců, než byl americký parket takzvaně na svém. Stačilo jen urychlit rotačky dolarových tiskáren a postavit na stůl fiskální bambilión. Vakcína už byla pro Ameriku jen pomyslnou třešinkou na dortu. Obdobný mix faktorů radosti přitom fungoval právě jen na tom vzdálenějším břehu Atlantiku, evropské burzy svým vládám, centrálním bankám a snad ani svým lidem tolik nevěří a o svém předkrizovém stavu si mohou zatím nechat jen zdát.
Přitom je to právě stav burzy, který funguje jako rozhodující benchmark nálady v celé ekonomice a působí jako hlavní tažná síla rekonvalescence ekonomiky po krizi. Kde během krize dokáže hospodářská politika alespoň iluzorně udržet bohatství, nikdo nemá tendenci házet ručník do rohu ringu. Ačkoli je proto občas americkým politikům a centrálním bankéřům více než v Evropě podsouvána snaha zavděčit se burze, lepšího nositele dobré nálady a spasitele v jednom ekonomika nedokáže nabídnout. Protože kde jsou akcie na vrcholu, tam bydlí víra. A té je teď prostě třeba.
