Snaha Pražského hradu vystrnadit sociální demokraty z vlády, definitivně umístit hlavu státu do premiérské pozice a z předsedy vlády udělat poslušného vicepremiéra nepolevuje. Šéf ČSSD Jan Hamáček ovšem dál trpně snáší všechna příkoří a svévolné bezdůvodné odklady stejně jako nečinnost prezidenta a neochotu premiéra proti této nečinnosti jakkoli výrazně bojovat.
Důsledkem bude minimálně dvoutýdenní bezvládí na ministerstvu kultury a stejně dlouhé oslabení pozice ČSSD ve vládě. Premiér má sice pravdu, že vládu čeká dovolená, ale i tak jde o pohyb za hranou ústavnosti i kompetenčního zákona, což by se rozhodně nemělo bohorovně přecházet poznámkami, že už jsme takové věci v minulosti párkrát zažili. Lze si také představit, že během oněch dvou tří týdnů dojde, nedej Bože, k nějaké mimořádné situaci, která si vyžádá nouzové zasedání kabinetu. V tu chvíli vláda nebude kompletní a poměry sil v ní nebudou odpovídat koaliční smlouvě.
Jistě není pravděpodobné, že by neexistence ministra kultury či o jeden hlas oslabený juniorní koaliční partner představovaly v mimořádné situaci zásadní problém, ale úplně vyloučit to také nejde. Má tedy toto malé riziko nějakou odpovídající protihodnotu? Kdeže. Jedinou protihodnotou je momentální ukojení mocenských ambicí Miloše Zemana, což je z hlediska zájmů republiky mnohem méně než málo.
Zemanovo přepisování ústavy bez jediného škrtu pera, jeho úporná snaha rozhodovat o složení vlády personálním i stranickém, to je mimořádně smutná podívaná. Absolutní nedostatek protitlaku z pozic vlády a parlamentu je ale ještě mnohem smutnější.
