Na Americe totiž udivuje jedna zásadní věc, která je v dnešním nestálém světě stále aktuálnější – kurz nastavený před stovkami let funguje, aniž by jej jakékoli otřesy (a to i ty nejvážnější) dokázaly zničit. Hovořím především o ekonomickém zřízení, které je pro Američany tím nejdůležitějším a nahrazuje vlastně zřízení společenské. Je fascinující pozorovat, jak zekonomičtělé jsou tam veškeré vztahy – mezilidské, meziměstské, mezistátní.
V důsledku toho si Amerika může dovolit neuvěřitelnou přezaměstnanost a funguje, ačkoli velké procento všech statků a služeb je v podstatě velmi jednoduše a bezbolestně zbytných. Kde jinde na světě by se někdo uživil tím, že na letišti stojí deset hodin a otvírá jedny z tisíců dveří?
To je právě dnes tak paradoxní především v kontextu evropské ekonomiky. I zde se neustále hovoří o tom, že se musí šetřit a že zbytné statky se omezí jako první (tedy se připouští, že je přezaměstnanost a že užíváme umělého luxusu). I zde se chce především šetřit. I zde mají krize velké dopady. Ale kupodivu evropské krize mají vždy mnohem kritičtější průběh a především mnohem zásadnější dopady na celkové uspořádání (ekonomické, politické i společenské).
Evropa sice ve dvacátém století přejala americký model a stejně tak se o to snaží Česká republika. Ale zatímco Amerika každý zásadní problém nějak ustojí (a často je to dost podivuhodné a možná také trochu problematické – viz přehnaná bezpečnostní opatření po 11. září
2001), u nás stále platí, že když lidem seberete chleba (tedy když neustojíte krizi), končíte. Ale čím je to reálně dáno, vskutku nevím.
Čtete rádi E15.cz? Dejte nám hlas ve finále ankety českého internetu v kategorii zpravodajství.
