Václav Klaus: K privatizačním nehodám dojít muselo | E15.cz

Vše o miliardářích

Vše o miliardářích Vstoupit do speciálu

Mám hrůzu z toho, že se nevrátíme ke standardní demokracii, říká exprezident Václav Klaus

Hana Filipová

Hana Filipová

Třicet let od listopadu ekonomika Česka solidně roste, lidé se nebojí utrácet a mají se poměrně dobře. Přesto nejsou, zdá se, úplně spokojeni. „Země neuvěřitelným způsobem zbohatla. Lidé to ale berou jako samozřejmost. Tak by to být mělo, ale hledají okamžitě další věci ke kritice,“ říká Václav Klaus, bývalý ministr financí, vicepremiér, předseda vlády a prezident.

Kam se ztratilo nadšení z porevolučních let?

Nemyslím si, že ztráta nadšení a elánu je způsobena ekonomickými podmínkami. Elán se prostě ztrácí a transformační elán nepochybně mohl vydržet jen jistou dobu. Říká se tomu také reformní únava. Je to logický fenomén, proti kterému není úplně obrana a který proběhl ve všech lidských společnostech.

My jsme k tomu bohužel strašně moc přidali naším domácím hašteřením, nejednotou, nesouladem. A to v zemi, kde každého, kdo trochu vynikne, je tendence hned seknout a srazit.

Co bylo to nejhorší, můžeme tomu říkat chyba, co jsme přidali sami?

Rozhodně není kategorie chyba. Bylo to jednání jednotlivců či skupin lidí a to není možné označit za chybu. To je prostě autentický projev jejich postojů a pocitů.

Mohu s nimi nesouhlasit, ale nemohu je označit za chybu. Chci to zdůraznit, protože často dostávám otázky typu, co za největší chyby jste udělali v transformaci.

Klaus: Kuponová privatizace byla východiskem z nouze

Tedy žádné?

Odpovídám, že v přeměně společnosti nežijeme v kategorii chyb a nechyb. Žijeme v tom, že toto proběhlo, něco později, tohle jsme chtěli, ale parlament to zamítl a podobně. Jde o to, že souhrou okolností něco nakonec bylo jinak, než bych si přál. Myslím, že každý z tvůrců devadesátých let je v mnohém nespokojen, protože by kdeco chtěl udělat jinak. Ale není to chyba.

Co jste chtěl udělat jinak vy?

Dovedl bych si jinak představit některé jednotlivosti, ale ty jsou dnes už opravdu prvkem dějin, které nemá smysl nyní vytahovat. V tom základním konceptu transformace – základních krocích, které proběhly, ani v jejich řazení – žádná fatální chyba udělána nebyla. Na tom v každém případě trvám.

Přesto se z té doby táhnou některé stále živé kauzy, teď třeba Mostecká uhelná, OKD. To jsou přece věci, které se měly nebo mohly vyřešit tehdy.

Tak zaprvé: trvám na tom, že kauz je na ten obrovský rozsah privatizace strašlivě málo. Můj kolega Dušan Tříska to nazývá privatizační nehody. Celá řada jich nutně musela být. Sledoval jsem privatizace v západním světě, kde se v osmdesátých a devadesátých letech privatizovaly dvě tři firmy za pět let. Ale my jsme privatizovali dvě tři firmy za hodinu.

Není sporu, že muselo dojít k jistým privatizačním nehodám. Ty jsou ale samozřejmě mediálně karikovány jako něco úplně jiného. Ale například kauza OKD vznikla po mně, už jsem nebyl předsedou vlády a mé jméno se také nezmiňuje. Naštěstí. To není moje kauza.

A zadruhé?

Když jsem přijel do USA s prezidentem Havlem na první slavnou návštěvu v únoru 1990, už jsem byl znám jako reformátor a privatizátor. Bafla tam na mě skupina lidí, kdy že budeme privatizovat Telecom. Odpovídal jsem, že opravdu nejprve potřebujeme zprivatizovat prodejny ovoce a zeleniny, opravny obuvi, aut, holiče, malé provozovny. A s privatizací Telecomu opravdu „neotravujte“. Nechápali to. Nedokázali si představit, že jsme neměli privatizováno to ostatní.

Zemřel Jan Stráský. Co říkal bývalý premiér o politice, čtěte v jednom z posledních rozhovorů

Proč?

Museli jsme privatizaci zahájit jednoduššími podniky, ne něčím, co v řadě zemí patří do veřejného sektoru nebo je síťovým odvětvím. A například doly byly v tomto smyslu tak složitou a hájenou věcí… Dlouho jsme věděli, že nemáme žádného smysluplného zájemce, a proto jsme se do toho nehnali. Potřebovali jsme zprivatizovat ekonomiku jako takovou, jako celek. Vytvořit jinou atmosféru v zemi. Nešlo o to, zda se dříve či později zprivatizují dráhy nebo aerolinie.

Kdo jednotlivé dekády po revoluci „řídil“?

Nabízí se dělit tu dobu na dekády. Ale nemyslím, že by to bylo vypovídající dělení, které nechá vyniknout naplno tomu podstatnému. Prvních deset let bylo opravdu dobou transformace neboli systémové změny. Je evidentní, že se od dalších musí koncepčně oddělovat. Šlo o revoluční změnu společnosti, proběhla drtivá většina změn. Nějakého hrdinu či lídra bych tam nehledal. Nebyl. A není třeba ho uměle vytvářet. Co následovalo, byla už posttransformační éra. V ní už žádní velcí hrdinové být nemohou. Šlo o normální život a vývoj společnosti, žití uvnitř daného systému.

Nebylo štěstí, že se na tak dlouhou dobu dostali do čela sociální demokraté. Měli jsme jako pravice mít ještě nějaký čas na dolaďování a ještě pár let pracovat. Skončilo to tak o čtyři roky dříve, než mělo. A že to Zemanova a Špidlova vláda táhla někam jinam, je věc úplně jiná.

Když odstoupíme od lídrů, vznikla za uplynulé roky nějaká byznysová elita. Dokážete ji pojmenovat?

Nemyslím, že je dobře znám. Nejsem typ, který se s těmito lidmi stýká. Jakýkoli byznys se vytvářel a vytváří desetiletí, proměňuje se, někteří odpadají, někteří se naopak derou na povrch. Je to spontánní proces, který s ekonomicko-politickou transformací země nemá nic společného. Kdybych vzal první desítku či dvacítku podnikatelů a byznysmenů, těch nejvýraznějších či nejbohatších, prostě bych řekl, ať si dělají svůj byznys. Ať se zásadně nevměšují do našich dalších životů. Nic jiného nechci a to je můj jediný postoj k tomu.

Říkáte, ať si dělají svůj byznys a nemíchají se do našich životů. Jeden z nich se ale do nich míchá až z pozice předsedy vlády. To, že je byznys aktivně zapojen do politiky, nemělo nastat, ne?

Souhlasím. Nemělo. Ale já bych nevinil byznysmeny, kteří vstupují do politiky. Začal bych něčím jiným. Jsme svědky výrazného selhání politiky, a proto bych – jakkoli to považuji za špatné – měl jisté pochopení pro vstup některých byznysmenů do politiky. Třeba i s pocitem, že politici to dělají tak blbě, že já už v tom musím udělat pořádek.

Vinu bych hledal v totálním krachu ODS na straně jedné a ještě větším krachu ČSSD na straně druhé jako dvou klíčových pravo-levých stran. Tvořily osu našeho politického systému, ale vyšuměly a není tam místo nich vůbec nic. Místo toho vznikají strany typu ANO, Věci veřejné, TOP 09 a Piráti. V tomto smyslu byznysmeni v politice, jakkoli jsem zásadně proti tomu, nejsou horší než Piráti v politice.

Advokáti v kauze Mostecké uhelné nově sázejí na cenové posudky ještě z dob Klausovy vlády

Mezi ty nesystémové strany, když jim tak budeme říkat, asi neřadíte stranu vašeho syna.

Ta strana teprve vzniká, hledá se a definuje své postoje. Myslím, že nebude ani pirátská, ani topkovská…

Bude to tedy znovunalezení jasně vymezené pravicové politiky?

Nechci se do toho synovi tolik vměšovat, nerad bych odpovídal.

Věříte na politický cyklus?

Vím, že se v politologických učebnicích hovoří o politickém cyklu, ale spíš si myslím, že jde o to, zda je možný nějaký jiný politický vývoj a zvrat. Že by to nutně musela být sinusoida? Tomu nevěřím. Sleduji-li pozorně dnešní svět, nevidím, že by existovaly evidentní politicko-sociálně a nevím jak definované síly, které by mířily k nějaké změně. Je mi to vytýkáno řadou mých kolegů, že to je defétistické a defenzivní. Ale opravdu to nevidím. Mrzí mě to. Přál bych si, aby to tak bylo, ale bohužel to tak není.

Takže žádnou změnu nyní nečekáte.

V knize, kterou jsem teď dopsal a jmenuje se „30 let cesty ke svobodě a zase zpátky“, to porovnávám s dobou Havlíčka a Masaryka. Rakousko-uherský režim byl upevněn, zdálo se, že bourat ho je nedosažitelné a nemožné. Tito lidé tehdy nehovořili o revoluci, ale o drobných vylepšeních, výhodách. Na to se podle nich měla zaměřit politická práce. Národu dávali za úkol nikoli revoltu, chtěli, aby se lidé zabývali sami sebou, vzdělávali se, učili, zakládali spolky.

V dalším smyslu to pak porovnávám s dobou po roce 1968. Někteří také byli strašně zklamaní, že okamžitě nešlo udělat revoluci. Ale říkalo se tehdy – dělejme drobnou práci v duchu Havlíčků, Masaryků. V roce 1970 nebylo možné slibovat někomu, co se má zvrátit zítra či pozítří. Tak to není.

Některé lidi zklamávám, protože říkám, že jsme v podobné fázi. Že teď ještě není naakumulována dostatečná síla nejen v pažích, která by mohla vést k nějaké radikální změně. Vidím pomalou evoluci. Když to porovnávám s normalizačními sedmdesátými a osmdesátými léty, nacházíme se dnes spíš v roce 1971 než 1988.

Žiju s cejchem a je to těžké, říká o kauze MUS jeden z jejích aktérů Jiří Diviš

Takové tísnivé ticho?

Nemyslím si. Rozhodně netrivializuji sedmdesátá a osmdesátá léta. Naše země žila a vyvíjela se bohužel pro mnoho z nás způsobem, který byl nezkousnutelný. Moje generace tím trpěla. Dostal jsem se tehdy na jakýsi vrchol své vědecké kariéry před srpnem, vstoupil jsem do veřejných debat, psal jsem. To máte pocit, že jste v rozpuku. A najednou – ve 27 letech – jste sražen. Dvacet let jsem pak žil ve velmi přiškrceném světě. Přesto to nebyl důvod k zoufání, k vykašlání se na tisíce drobností a v žádném případě to pro mě nebyl důvod k emigraci. Měl jsem pocit, že se můj život má odehrávat tady. Že jestli se něco dá změnit, tak odtud, a ne odněkud z tramtárie.

Teď jsou komunisté tichým společníkem ve vládě. Jak se vám to líbí?

Nebyl jsem v KSČ a nevidím sebemenší důvod ji v něčem hájit, komunismus byl absolutní zlo. Ale zdá se mi poněkud dětinské a opožděné démonizovat dnešní komunistickou stranu v čele s panem Filipem. Oni už nejsou žádná revoluční strana, která chce obrat světa, znovu znárodňovat a názory na mnoho věcí mají stejné jako sociální demokraté. Nejsou ani o milimetr více vlevo, co se týká levicovosti svých názorů, než ČSSD. Nestýkám se s nimi. Ale zdá se mi, že cítí podobně jako mnozí z nás jisté ohrožení, které plyne ze ztráty národní suverenity.

Sám v titulu knihy mluvíte o cestě ke svobodě a zase zpátky. Máte pocit, že nám těch třicet let svobody něco vzalo?

Je pravda, že podle některých přátel to je moc pesimistické a neměl bych to takto říkat. A určitě nám třicet let svobody nic nevzalo. Zároveň si ale nemyslím, že svoboda je jedinou definiční charakteristikou toho období. Mělo daleko více dimenzí než jen svobodu ve filozofickém slova smyslu. Bavme se o tom, co nám vzalo, že jsme opustili národní stát a stali se členy Evropské unie. Nebo o tom, co způsobilo dnešní falešný globalismus čili nadnárodní vládnutí z OSN proti tomu, aby se vládlo tady u nás. To jsou věci, o kterých má smysl diskutovat. Ty nám něco dávají nebo berou. Ale říci prostě, že svoboda nám něco vzala? V tomto smyslu to není přesná otázka.

30 let svobody: Avast, Kofola, Favorit a další příběhy byznysových úspěchů a krachů

Jak vidíte další roky, dalších třicet let?

Nejsem prognostik. Nahlížejme do let příštích, do představitelné budoucnosti. Třicet let je pro mě málo představitelná budoucnost. Vlastně nevím. Mám hrůzu, že už se nevrátíme k tomu, čemu se říkalo standardní demokracie. Lidé jako já budou protestovat, pokud budou naživu. Někteří to budou brát jako správné.

Za komunismu jsme milovali dvě antiutopické knížky: Orwellovo 1984 a Huxleyho Konec civilizace. Byly to definiční knihy naší doby – pro naše myšlení. Tenkrát se nám zdálo, že podstatně více k nám promlouvá Orwell. Šlo o politický tlak, nesvobodu. Teď, jak se vzdalujeme od komunismu, mám hrůzu, že k nám daleko víc promlouvá Huxley. Bojím se, že už nebude ta klasická demokracie a s ní spojená svoboda, jak bych si ji představoval. A mám pocit, že opravdu budeme v tom Huxleyho Konci civilizace. Jenomže dnešní mileniálové to nebudou vědět.

Jste druhý, kdo mi to říká.

Kdo by to ještě věděl takhle chytře jako já? Neříkejte, že je někdo takový.

Václav KLAUS (78)

Je absolventem VŠE v Praze, před vstupem do politiky pracoval jako bankovní úředník a prognostik. Od 10. prosince 1989 do července 1992 byl federálním ministrem financí.

Spoluzakládal Občanskou demokratickou stranu a mezi roky 1991–2002 byl jejím předsedou. V letech 1992–1998 byl premiér dvou českých vlád. Poté se v rámci opoziční smlouvy s ČSSD stal na čtyři roky předsedou dolní komory parlamentu. V letech 2003–2013 zastával po dva mandáty úřad prezidenta České republiky.

Zaujal vás článek? Magazín E15 Premium Elita Byznysu přináší přehled sta nejbohatších Čechů a Slováků včetně jejich příběhů. Objednat si ho můžete zde

Magazín E15 Premium Miliardáři

Po 30 letech: Sílíme, nebo se vracíme? S mládím rostou obavy z populismu

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!