České firmy už Západ nedohánějí. Čím dál častěji ho rovnou kupují, říká Tomáš Jíně z White & Case
- Tuzemské firmy dnes působí sebevědoměji než řada jejich západoevropských konkurentů.
- Podle partnera White & Case Tomáše Jíně za tím stojí hlavně soukromé vlastnictví, dlouhodobá strategie i schopnost růst díky promyšleným akvizicím.
- I z toho plyne současná dobrá nálada v českém byznysu.
Šéfové českých firem vstupovali do roku 2026 s optimismem, který podporovala nízká nezaměstnanost, slušný růst ekonomiky i ustupující inflace. Do tohoto obrazu ale začala výrazně zasahovat nová vlna nejistoty spojená s geopolitickými otřesy i nástupem umělé inteligence. „Pokud se podíváte na průzkumy mezi CEOs ze začátku roku, panoval optimismus. Do toho ale samozřejmě vstupuje dnešní vysoce volatilní prostředí, a to jak z hlediska toho, čemu říkáme konec starého světového pořádku, tak z hlediska disrupce způsobené AI,“ říká Tomáš Jíně, partner advokátní kanceláře White & Case, který vystoupí na letošní konferenci SHIFTS26.
V Česku je teď cítit větší optimismus než při pohledu do zahraničí. Jak je to možné, když jsme jedna z nejotevřenějších ekonomik na světě?
Když se podívám na velké české společnosti, se kterými pracujeme, tak se jim daří. Oproti klasickému francouzskému nebo německému průmyslovému modelu mají české firmy dobré výsledky a to se promítá i do optimismu.
U těch společností, které patří k nejúspěšnějším, tedy u těch, které expandují a jejichž byznys model funguje, vidím společné rysy. Do určité míry jsou dané strukturou české ekonomiky a vlastnictvím těch firem. Výhoda českých společností je v tom, že jsou vlastněné soukromě, a tím pádem mají z definice dlouhý horizont. Jejich strategie bývá konzistentní, jsou schopné myslet relativně dlouho dopředu a podle té strategie fungovat. Když se podíváte na české šampiony, ať už je to EPH, PPF, J&T nebo CSG, všichni mají nějakým způsobem odolný byznys, který není nutně závislý na jedné konkrétní události. U některých z nich, třeba v případě CSG, byly poslední roky samozřejmě výrazným větrem do zad, ale jsem přesvědčený, že by prosperovaly i bez toho.
Jenže řada českých společností vstoupila na burzu, vedle CSG třeba Allwyn nebo Colt. To může znamenat větší tlak kapitálového trhu. A do toho stát vstupuje do některých strategických firem. Nemůže tohle dobrou situaci českých firem narušit?
Když se bavíme o tom, jak strukturálně funguje česká ekonomika a financování českých firem, tak ať je to dobře, nebo špatně, české firmy do určité velikosti na financování z burzy závislé nejsou. Typicky přichází vstup na burzu až ve chvíli, kdy je firma tak velká, že jí privátní zdroje financování nestačí a potřebuje další likviditu. A ta je typicky dostupná na větších burzách. Proto příběhy, které historicky vidíme, ať už to byl Avast, CTP nebo Eurowag, stejně jako ty dnešní, tedy Allwyn nebo CSG, směřují spíš na zahraniční burzy, protože tam je likvidita, která v Česku není.
Zároveň to většinou nejsou situace, kdy by se vlastnictví úplně rozmělnilo. Pořád tam zůstává velký klíčový akcionář, který firmu řídí, ovládá a určuje její směřování. To je zásadní rozdíl oproti firmám s úplně rozptýleným vlastnictvím. A druhá věc je, že ke vstupu na burzu dochází v okamžiku určité kritické velikosti, kdy už firma přichází na trh s nějakým příběhem. Ostatně to vidíme u aktuálních případů. U Allwynu nejde o IPO v tom smyslu, že by firma prodávala kapitál novým akcionářům a vzdávala se kontroly. Šlo o transakci, která nevedla ke ztrátě rozhodujícího vlivu stávajícího vlastníka. U CSG šla do free floatu relativně malá část a na tom, že Michal Strnad firmu ovládá, se nic nemění. U Coltu je to v zásadě podobné.
Doporučil byste tedy i dalším velkým českým firmám, aby si chodily pro kapitál do zahraničí? Je to cesta, kterou mohou využívat víc?
Na jednu stranu určitě ano. Na druhou stranu je ale fér říct, že české společnosti tohoto typu to zvládají velmi dobře i bez toho. Kde podle mě reálně máme velkou mezeru a velký prostor pro zlepšení, je to, jak se chováme ke startupům a firmám, které potřebují více rizikový kapitál.
Tedy ne těm, které jsou už v pozici EPH nebo CSG a burzu potřebují hlavně k navýšení škály, ale těm, které ještě teprve hledají kapitál pro další růst. V Americe je běžné, že každá technologická firma, která začne být profitabilní a splní podmínky pro listing, je schopná si za dobrých podmínek sáhnout na tržní likviditu. To tady dnes v podstatě nefunguje.
Pokud by se tohle podařilo zlepšit, ať už přes jednotnější kapitálový trh v EU, přes aktivizace prostředků uložených v penzijních fondech, nebo přes rozvolnění českých podmínek pro vstup na burzu, byl by to ten skutečný posun, který nám dnes ve financování rizikovějších forem kapitálu chybí.
Jak hodnotíte pronikání českých společností na západní trhy v posledním roce či dvou? Viděli jsme akvizice, které by byly ještě před patnácti lety pro české vlastníky nepředstavitelné.
Pro mě poslední rok nebyl zlom ani zásadní změna trendu. Byl spíš pokračováním trendu, který tu reálně je posledních pět let. A tím trendem je obrácení toku kapitálu dříve směřujícího ze západu na východ. Proto používáme pojem „Go West“. Když jsem začínal v advokacii, všichni řešili přímé zahraniční investice do Česka: jestli sem přišel Volkswagen, jestli přijde Philips a kdo další. Dnes už skoro nikdo nemá v mentální mapě, jestli do Česka přišla nějaká další velká přímá zahraniční investice.
Naopak to, co dnes vnímáme všichni, je opačný trend: velké české společnosti expandovaly nejdřív na východ a teď z geopolitických i dalších důvodů čím dál víc míří na západ. Potvrzují to i data. Podle databáze Dealogic se v roce 2025 poprvé obrátil celkový objem investic mezi střední a východní Evropou (CEE) a západní Evropou tak, že investice společností z CEE do jiných zemí CEE a do západní Evropy převýšily investice ze západní Evropy do CEE.
Jakou roli v tom hraje Česko?
Česko a Polsko jsou dominantní exportéři kapitálu. A co je zajímavé, při srovnání velikosti ekonomik je Česko v tomhle směru dominantnější než Polsko. Když to vztáhnete k HDP, je český podíl přímých zahraničních investic směřujících ze země pětinásobný oproti Polsku. Česko je v tomhle směru skutečně hegemonem. A důvody podle mě navazují na to, co jsem říkal na začátku: soukromé vlastnictví českých firem, dlouhá a konzistentní strategie a to, že jednotlivé akvizice jsou většinou další kapitolou dlouhodobého příběhu.
Není to vlastně pro Česko obecně dobrá zpráva? Že jsme schopni pronikat na vyspělé trhy místo toho, abychom se snažili vydělávat peníze jen na východě?
Ano, je to samozřejmě pozitivní. Zčásti je to ovšem vynucené tím, co se stalo po roce 2022. Kdyby ty příležitosti byly dál v Rusku nebo v Číně, firmy by je stále hledaly i tam. Tím, že se tahle cesta zavřela, hledají nová místa.
Je ale zároveň trochu problém západní Evropy, že ty příležitosti nabízí. Nejde jen o to, že my jdeme nahoru, ale také o to, že část západních společností ztratila schopnost soutěžit, své konkurenční výhody. Takže některé české firmy kupují aktiva i proto, že jejich západní protějšky zeslábly. To samozřejmě není jediný důvod pro ústup západních firem. Dalšími jsou odklon od určitých sektorů z důvodu ESG závazků, dekarbonizace nebo snaha o diverzifikaci existujících portfolií. České firmy tak často přebírají aktiva, která jejich dosavadní majitelé prostě chtěli prodat z vlastních strategických důvodů.
Pokud ale české firmy akvírované společnosti dobře řídí a zlepšují jejich hospodaření, je to samozřejmě úspěch i pro Evropu jako celek.
Zároveň dlouhodobě vidíme, že si české firmy na Západ chodí i pro know-how. Koupí si specializovanou firmu a tím výrazně zrychlí vlastní růst. Pomáhali jste nějaké takové české firmě?
Dva dobré příklady z naší nedávné praxe jsou Eurowag a FTMO. Eurowag je velmi dobrý příběh korporátní transformace prostřednictvím akvizice. Martin Vohánka měl vizi, kde jeho firma na konci cesty vypadala zásadně jinak, než tomu bylo na začátku. Jeho vize „Uberu pro náklaďáky“ znamenala zásadní posun oproti tomu, odkud firma vycházela. A realizovala ho právě přes akvizice. Kupovala know-how, například na Slovensku v Sygicu, v Polsku v Inelu, a celé to skládala dohromady s českým managementem. Dnes má zásadně jinou společnost než před pěti lety. To je přesně příběh, kdy si nekupujete jen trh nebo zákazníky, ale specializovanou znalost a expertizu.
FTMO je podobný, i když zároveň trochu jiný příklad. Je to firma s velmi specializovaným byznysem a jasnou konkurenční výhodou, která si řekla, že chce svůj byznys rozkročit do robustnější platformy, s větším zásahem. A samotný příběh FTMO je podle mě mimořádný: firma, která před deseti lety neexistovala a kterou založili dva mladí zakladatelé z Česka, po deseti letech kupuje třicet let fungujícího brokera, jejž do té doby vlastnil jeden z největších private equity fondů na světě. Kupuje regulovaný byznys s licencemi v Americe, Londýně, Singapuru, Tokiu nebo v Austrálii.
To je podle mě skvělé vysvědčení pro tuhle zemi. FTMO si přes OANDA kupuje infrastrukturu, existující licence a síť, která už ve světě existuje, a do ní dosazuje vlastní unikátní model. V tom je ten příběh velmi podobný Eurowagu.
Existují na Západě trhy, které jsou pro české akvizice perspektivnější než jiné?
České firmy šly v prvním kroku na „Blízký západ“: Německo, Rakousko, Velká Británie a později Francie. Jsou to kulturně blízké země, kde věci fungují v zásadě podobně jako u nás. Z hlediska svobody pohybu kapitálu, možnosti transakci uskutečnit i následně společný byznys řídit to byla přirozeně první hranice expanze. Pak je tu Polsko, které má svůj vlastní příběh. Je to kulturně blízká země, zároveň větší trh než Česko, takže se přirozeně nabízí jako akviziční cíl.
A velmi zajímavá je Itálie, kde proběhly transakce CTP, Dr. Maxe nebo akvizice Fiocchi ze strany CSG. Škoda Transportation tam dodává tramvaje. Je to velká země se šedesáti miliony obyvatel a zároveň tam v posledních letech vidíte určitou vnitřní dynamiku: snižování dluhu, nezaměstnanosti, posilování kupní síly. Ale hlavně je to podle mě typická země, kde je spousta kvalitních společností s dobrým produktem, které v určitém momentu trochu ztratily tempo.
To je přesně typ příběhu, který může českým firmám vyhovovat: koupit aktivum, které má kvalitu a expertizu, ale nebylo dobře řízené nebo dostatečně využité. Podle mě je to velmi dobře vidět u Fiocchi. Produkt byl dobrý, stav firmy horší. To, co s ní CSG za pár let dokázala udělat, považuju za velký úspěch.
Tomáš Jíně
Partner pražské kanceláře White & Case se specializací na bankovnictví, financování a restrukturalizace díky zkušenostem z Prahy, Londýna a z New Yorku poskytuje právní poradenství při komplexních finančních transakcích v Česku i mezinárodně. K nejvýznamnějším patřilo řešení insolvence Sberbank CZ nebo akvizičního a korporátního financování pro skupiny PPF, J&T, Penta nebo Eurowag. Vystudoval právo na Masarykově univerzitě a na Leiden University.
Po první fázi expanze do západní Evropy jsou dnes mimořádně zajímavým cílem právě USA. To je opravdu boom poslední doby. Strukturálních důvodů, proč to tak je, by se dalo vyjmenovat víc. Jedním z nich jsou samozřejmě cla a snaha jim předcházet. Pokud chci dodávat do Ameriky, začíná být extrémně výhodné tam i vyrábět. Ale i když necháme cla stranou, pokud dnes dělám strategickou úvahu a mám byznys náročný na ceny energií, musím si položit otázku, jestli čekám, že Evropa bude v příštích deseti letech předvídatelnější a výhodnější než USA. Odpověď nemusí být pozitivní.
Druhá věc je americké daňové a investiční prostředí včetně mediálně známého One Beautiful Bill. Když se na něj podívám chladně z pohledu CFO, jsou tam věci, které v Evropě v takové podobě nemáme, třeba možnost velmi rychle odepisovat capex, tedy kapitálové výdaje, nebo speciální režimy pro zdanění příjmů z exportu zboží, služeb či licencí. Třetí rovina je obrovská investiční vlna, která se dnes v Americe rozjíždí kolem AI. Pokud se podíváte na capex velkých hyperscalerů, obřích poskytovatelů cloudových služeb, bavíme se o stovkách miliard dolarů ročně. A pro firmy, které dokážou dodat byť jen dílčí řešení do tohoto ekosystému, je americká expanze naprosto logická.
A konečně pokud dělám technologie, mám dnes v zásadě na výběr Ameriku nebo Čínu. Většina českých firem si Čínu nevybere. V určitém okamžiku je proto přirozenou progresí, že se z čistě české firmy stane alespoň částečně firma americká, kvůli přístupu ke kapitálu, financování, americké burze nebo kvůli pravidlům, podle nichž mohou američtí investoři investovat do zahraničních společností. Na úrovni VC a tech investic dnes moc alternativ k americké cestě není.
Když už jsme u velkých společností a transakcí, zajímá mě joint venture EPH s TotalEnergies, u které jste asistovali. To už je přece úplně jiná liga. V čem se taková transakce liší i z pohledu vaší práce?
Transakce EPH s TotalEnergies je samozřejmě deal loňského roku v celé řadě ohledů. Už jen velikostí měřenou aktivy: hodnota toho joint venture je přes deset miliard eur. EPH se tím zároveň stává největším soukromým akcionářem TotalEnergies, tedy globální společnosti s tržní kapitalizací blížící se dvěma stům miliard dolarů. Z pohledu českého trhu je to škála, která tu dosud nebyla.
Zároveň je to i silné vyjádření ambice EPH — diverzifikace a geografického rozkročení mimo tradiční model západní Evropy. Vlastně to navazuje na první fázi expanze do kulturně blízkých zemí a posouvá ji do mnohem většího měřítka.
Co se týče práce samotné, těžiště transakční práce bylo v Londýně, významnou roli měli rovněž kolegové v Paříži a Miláně a zapojil se i náš pražský tým. Z pohledu toho, jak přemýšlíme o našem byznysu, je to ale přesně ten typ příběhu, který chceme psát: máte lokální český vztah s klientem a jste schopni ho postupně přenést do transakcí globálního rozsahu na platformě firmy, která takové transakce umí zvládnout.
Pro nás je příběh EPH a TotalEnergies vlastně executive summary toho, co jsme. A samozřejmě má i svou náročnější stránku: EPH transakci navrženou se svou tradiční mírou komplexity a náročnosti chtělo stihnout zasmluvnit v řádu jednotek týdnů. Když ale máte klienta, který takhle funguje, nemůžete ho brzdit.
Co dnes táhne akviziční apetit českých firem na domácím trhu?
Znovu jsou to změny toků kapitálu. Velmi dobře je to vidět na realitách. Když se podíváte na velké transakce z loňska - Palladium, Flora, Myslbek, Hilton, Four Seasons - všude máte zahraničního prodávajícího a českého kupujícího.
U realit je to trochu specifické tím, že v České republice klesá yield a ze západoevropského pohledu se tu zvyšuje jurisdikční riziko. Pokud jsem americký nebo německý investor, ta rovnice pro mě přestává vycházet. Na druhou stranu je to znovu ten příběh českých společností, kterým se dlouhodobě dařilo, vytvořily kapitál a umějí ho alokovat tam, kde žijí a kde to znají.
Byť nejde o zahraniční expanzi, je to vlastně stejný příběh jako na začátku: aktiva se přesouvají ze zahraničních rukou do českých. V infrastruktuře je to o něco méně viditelné, tam jsou zahraniční investoři pořád silní, ale i tam se objevují české příběhy.
A když se podíváte na jednu z největších domácích transakcí loňska, kde jsme Coltu asistovali s akvizicí Synthesie, zase tam vidíte českého kupujícího. Kdyby se taková transakce dělala před deseti lety, asi by se automaticky čekalo, že se objeví silný zahraniční zájemce. Dnes už to tak být nemusí. A i to je podle mě důkaz, že ten stejný trend jako při expanzi do zahraničí běží i uvnitř vlastního českého trhu.
