Pravděpodobně nejdál tenhle údiv dotáhlo Echo24 a jeho článek „Islám se dere na olympiádu. První beach volejbalistka v hidžábu“ doplněný na Facebooku komentářem: „Islám tlačí na olympijské tradice a sportovní bafuňáři rychle ustupují“.
Nechme teď stranou, že koncept zahalování může být poměrně kontroverzní a nejednoznačný i pro ony ženy samotné. Naopak je zajímavější se zaměřit na to, jak právě zahalené sportovkyně nabourávají zažitý rámec, ve kterém se průměrný sportovní divák nejen podívá na sportovní výkon, ale především na krásné vypracované tělo některé ze sportovkyň. Plážový volejbal je pravděpodobně v tomto ohledu jedním z nejpopulárnějších sportů, koneckonců si každý z nás velmi snadno vybaví oblíbené fotografie ženských pozadí, na kterých si volejbalistky ukazují pokyny, kam po podání půjdou. Sportovní deníky pravidelně vyhlašují soutěže o nejkrásnější sportovkyni té nebo oné události, stejně jako často popisují sportovkyně v souvislosti s jejich vzhledem spíš než v souvislosti s jejich výkony. V Česku se tento rámec zatím nedaří příliš nabourávat, protože sportovní publikum, převážně mužské, je na takový rámec zvyklé a necítí potřebu jej zpochybnit.
Sám tento rámec je ale vůči sportovkyním poměrně nespravedlivý – místo toho, aby si pozornost získávaly jejich výkony a dřina, které vkládají do tréninku, se zaměřujeme na to, jak vypadají, a ještě to jsme schopni rámovat jako „tradici“. Sice lze namítnout, že ani Pierre de Coubertin původně ženy na olympijských hrách vůbec nechtěl, jelikož se pro ně sport, pot a dřina nehodí, ale dnes už si přece jen (alespoň teoreticky) v rámci západní civilizace většinou nemyslíme, že by ženy byly nějak podřadné. I přesto se ale jsme schopní pozastavit nad tím, že se některá ze sportovkyň obléká jinak, tím spíš pokud zahaluje to, na co jsme zvyklí se s oblibou dívat.
Prozrazujeme o sobě víc, než bychom chtěli – a sice to, že sportovkyně jsou pro nás častěji spíš příjemným vizuálním zpestřením než profesionálkami, jejichž výkony a tvrdou práci jsme schopni brát vážně a cenit ji stejně jako u jejich mužských kolegů. Koneckonců – stačí se podívat na průměrné výdělky sportovkyň a sportovců. A kde tedy začít? Třeba tím, že budeme o sportovkyních veřejně mluvit a psát stejně jako o sportovcích a že si vilné pohledy necháme do soukromí.
Autorka je doktorandkou na Ústavu politologie FF UK.
